Slovinsko 2023
Účastníci zájezdu: Já, Otto, Oskar, Lenka a pes Ennynka
Datum: 22. září 2023 - 1. října 2013 (10 dnů)
Start a cíl: Brno
Celkem peněz: 34 000 CZK (já + Otto)
Doprava: 4 300 CZK (i s cestou z/do Prahy)
Ubytování: 14 800 CZK
Vstupné: 3 900 CZK
Jídlo: 10 000 CZK
Navštívené body: Google Maps
Úvod
Vzhledem k tomu, že se od června závistivě koukám na fotky, jak si ostatní užívají léto, zatímco já se berlím s bolavým kotníkem na krátké vzdálenosti, na první pořádnou letošní dovolenou se opravdu těším. Sice mě pořád bolí každé došlápnutí a stále ještě raději chodím s maminčinou fešnou hůlkou (i když to hlavně proto, aby lidi v MHD nebyli nervní z toho, že je brzdím svou pomalou chůzí), ale to nějak půjde.
Knižní průvodce Slovinskem vyčkával na svou příležitost už od doby před covidem, nicméně celý plán si tentokrát bere na sebe Oskar, a tak se můžu bezstarostně těšit na přichystaná překvapení.
Máme letos s Ottem příliš nevybrané dovolené, proto si bereme jeden extra týden volna před odjezdem a strávíme ho kulturním vyžitím a procházkami po pražských okrajích.
Do malé krabice od Sedmi divů: Duel se snažím nacpat co nejvíce her, které bychom si mohli ve čtyřech případně zahrát a konečné číslo je 10 her (sice se dostaneme nakonec jen k pár, ale máme na výběr!).
Den 1 – pátek 22. 9. 2023 (Brno)
Do Brna přijíždíme už ve čtvrtek, abychom si v pátek mohli prohlédnout nějaká hezká brněnská místa a Otto přestal říkat Brnu Pripjať, což byl jeho první dojem z minulé návštěvy.
Navštívíme Špilberk, kde nás skvělý průvodce s nasazením herce Národního divadla, provede Příběhem hradu a poté se vydáme pod kopec do atomového krytu 10-Z, kde mimochodem můžete strávit i noc na jednom z připravených lůžek. Ennynka mezitím vytváří polštářový bunkr u Oskara doma.
Po pivu na Svoboďáku se vypravíme na Petrov, cestou paní učitelka poučuje děti, že Petrov je ten kopec, ale stavba je Katedrála svatého Petra a Havla, což nás sice mírně zarazí, ale kdo jsme my, abychom opravovali místní znalce. Výhled z věže katedrály není popravdě nějak zvlášť okouzlující, mnohem lepší je z věže Staré radnice, kterou nahoře můžete oběhnout celou.
A protože má Otto narozeniny, stavíme se v Kafecu na jejich višňové vafli. Večer to všichni čtyři zapijeme pivem, nakoupíme jídlo a jsme připraveni vyrazit.
Den 2 – sobota 23. 9. 2023 (cesta, Stará Fužina)
Ráno nijak nespěcháme, proběhne toastová manufaktura, kdy si každý pár vyrobí k pozdější spotřebě deset toustů. Otto při pozdější spotřebě v autě vyjadřuje nespokojenost nad suchostí toastu, a že by bylo napříště vhodné potřít toast něčím jako máslo či hořčicí. Souhlasím a nabízím mu možnost, že napříště může převzít zodpovědnost za vláčnost toastů on.
Na cestu do auta jsem přibalila kvízové otázky Ženy vs. muži od Albi. Mám kvízové otázky docela ráda, člověk se cítí dobře, když něco ví nebo je to nějakým důmyslným způsobem schopen odvodit…a když neví, tak se alespoň pobaví či dozví něco nového. Tyhle otázky byly ovšem převážně hrozně nezajímavé až debilní, a to především ty ženské. Nevím, jestli se od žen čeká vědomost toho, jak často má dítě nárok na preventivní prohlídku u zubaře na Slovensku (!) nebo které dívčí jméno bylo v roce 2020 nejoblíbenější, ale mě to prostě přijde jako dost nezajímavá informace.
U Klagenfurtu se vydáváme na jih, abychom se vyhnuli extra zpoplatněnému tunelu Karavanky mezi Rakouskem a Slovinskem a cesta horami je stejně hezčí. Ještě v Rakousku se zastavíme se na krátkou procházku u řeky Drávy a zanedlouho jsme již ve Slovinsku.
Projedeme kolem jezera Bled, kde to docela žije, my ale budeme do pondělí bydlet u - minimálně v tuhle dobu - turisticky klidnějšího Bohinijského jezera ve Staré Fužině (Guest House Žnidar). Dorazíme kolem páté, jazykem rukou a nohou nás přivítá babička, že máme počkat na vnuka, který mluví anglicky, a tak se zatím vydáme na průzkum okolí. Obloha je zachmuřená a jezero po deštích trošku rozlité, Ennynka si smočí nohy, Lenka se jde vykoupat celá. Zajímavé dřevěné přístřešky u domů, které dříve sloužily k sušení sena (říkají jim kozolec), slouží dneska obvykle jako garáž. Najdeme i obchod, Oskar v něm ke své spokojenosti najde i IPU a Summer Ale vařené z místní jezerní vody (dobře, asi ne, ale pivo se jmenuje Jezernik). Anglicky mluvící vnuk se vítá s Ennynkou a slibuje nám na ní slevu za roztomilost (což teda nejspíš i dodrží). Večer si pustíme v posteli na usnutí seriál a kolem druhé ráno nás probouzí telefonem Anetka, že mám doma ve skříních démon (já vím, že to jsou ale hodní démoni). Ráno navíc Oskar s Lenkou tvrdí, že se k nám někdo v noci dobýval.
Den 3 – neděle 24. 9. 2023 (Bohinijské jezero)
Ráno je tak trochu vidět sluníčko, ale úplně krásný sluneční den to nebude. Asi v devět vyrazíme severní cestou kolem jezera. Lenka hned na začátku cesty usoudí, že se jí budou uhodit lepší boty (celkem prozíravé) a Oskar zjišťuje, že se tu nesmí dronit a tak se vrací ještě rychle zpět, aby drona netahal sebou zbytečně. My jdeme zatím kupředu, cesta je vcelku pěkná, sem tam velká voda vymlela kusy břehu.
Severní cesta má kolem šesti kilometrů, zásek nastává, když už jsme skoro v našem dnešním půlcíli, vesničce Ukanc. Rozvodněný potok dává jen pár nepříliš stabilních možností k překročení suchou nohou. Chodíme nahoru dolů po proudu, hledáme nejvhodnější místo k překročení. Otto i Lenka nakonec jednu z kamenitých cest využijí, ale já mám krátké nožičky a příliš vratký kotník. Oskar se zas bojí, že by spadl a potopil fotovýbavu a tak oba volíme jistější cestu mokrou nohou. Voda je hnusně ledová, pes mi leze na hlavu, v duchu i neduchu lítají sprostá slova, Otto vše natáčí. Nicméně nohám je pak příjemně teplo a kotníku se ledová kúra taky vcelku líbila.
Po krátké přestávce na svačinu je v plánu vyjet lanovkou směrem k vrcholu Vogel (22 EUR), odkud by měl být snad vidět i Triglav, nejvyšší hora Slovinska. Bohužel se hlava hory schovává v mracích. Lenka trpí závratěmi a možná chce Oskara mírně bičovat. Já omylem koupím špatné lístky, ale paní pokladní mi celkem stoicky vrátí peníze a bičovat mě snad nechce. Od vrchní lanovky chceme těch 1000m převýšení sejít postupně po asi osmikilometrové trase zpět do Fužiny. Zatímco norský Bessegen byl můj nejhorší výstup, tohle je kandidát na nejhorší sestup. Nevím, jdu po cestě či korytem vyschlého potoka? Během léta jsem si v práci vyslechla spoustu zkušeností ostatních s přetrvávajícími potížemi po vyvrknutí kotníků – jak se vám jako snadno vyvrkne znovu třeba i na rovné cestě. Tak tahle cesta vyléčila jakékoli přetrvávající trauma ze zranění. Šnečím tempem se nakonec doplazíme dolů a s nadšením vítáme asfaltku. Na asfaltce sebou málem seknu, ty rovné cesty jsou přeci jen nebezpečné. Na důkladnější prohlídku kostela v Ribčev Laz není čas, musíme stihnout obchod, bude zasloužené pivo! Na hry nám nezbývá už síla.
Poznatek dne: Děti se slovinsky řeknou „otroci“.
Den 4 – pondělí 25. 9. 2023 (Mostnica, Bled, Izola)
Nad ránem se v okolních kopcích válí kouzelná mlha. Zabalíme se a pěšky vydáme podél řeky Mostnica. Do soutěsky se dostaneme přes Ďáblův most, ke kterému se váže jedna z variací na pověst „slíbíme ďáblovi duši za to, že most postaví a pak se ho pokusíme přelstít duší nebohého zvířátka“. Zaplatíme vstupné (4 EUR) a projdeme si asi dvoukilometrový okruh po obou stranách říčky. Při cestě tam se mi podařilo minout jediný pojmenovaný útvar – Slončeka, z druhého břehu už moc jako sloník nevypadá.
Přemístíme se na západní stranu Bledského jezera s tím, že si vylezeme na nejhezčí vyhlídku na jezero Malou Osojnici. Svítí sluníčko, lehce fouká vítr, Lenka se chce raději kochat jezerem u hladiny, ale my se jdeme plahočit do kopce. Stezka poskytuje lehčí adrenalinový zážitek v podobě strmých úzkých schodů a psem na hlavě, ale výhled nahoře stojí za to. Zpátky to bereme raději delší oklikou přes vyhlídku Ojstrica, je to sice méně strmější, ale kvalita cesty je srovnatelná se včerejším pekelným sestupem.
Na východní straně Bledu se při krátké zastávce odměníme místní specialitou, kremšnitou – krémový dezert s listovým těstem a pak hurá na jih k moři.
Slovinsko má nevelký přístup k moři, kolem 45 km a leží tu tři větší města: Piran, Izola a Koper. Původně bylo v plánu, že bychom bydleli v nejmalebnějším z těch tří, v Piranu, Koper naopak působí nejindustriálněji. Nakonec jsem ale byla ráda, že volba padla na malebnou, životem otřískanou, ale zároveň klidnou Izolu a tak nás lehce před sedmou vítá majitelka v naší nové základně. Červený dům je pár kroků od moře, nahoře bydlí maminka a my máme z ložnic vchod na příjemnou zahradu, kde můžeme ráno posnídat a Ennynka vyblbnout s míčkem. Ennynka se taky poprvé vyblbne s mořskýma vlnama a my zjišťujeme, že byla v minulém životě nejspíš delfín, protože její nadšení z moře nezná hranic. NEZNÁ HRANIC!
Den 5 – úterý 26. 9. 2023 (Strunjan, Piran)
Do obchodu to máme ani ne kilometr kolem moře nebo přes historické centrum Izoly a při ranních procházkách pro pečivo se nám daří křivolaké uličky prolézt skrz naskrz, i když zdejším významným budovám extra pozornost navíc moc nevěnujeme.
Dopoledne popojedeme do Strunjanu a uděláme si malý výlet nad útesy. Slezeme i dolů k moři s tím, že se zájemci (Lenka a Otto) vykoupou, ale narazíme na problém, že vidí-li pes mořské vlny a je-li psovi bráněno přístupu do moře, vydává naprosto nepozemské zvuky (podle mě je to snaha kontaktovat své bývalé velrybí kamarády nebo nevím). Protože se bojíme, aby nedostala z toho všeho vzrušení epileptický záchvat, necháváme mořskou okurku Lenku a Oskara u moře a vracíme se nahoru kochat výhledy.
Na odpoledne je v plánu nasávat atmosféru Piranu. Parkujeme v parkovacím domě Fornače, odkud jezdí zdarma snad každých deset minut shuttle bus až na hlavní piranské náměstí Tartini, pojmenované podle místního houslistického rodáka. Nachází se tu socha houslisty, radnice a místní nejstarší zachovalá stavba, gotický Benátský dům. Piran byla kdysi pod benátskou správou, a tak jsou tu stopy Benátčanů vidět i jinde. Na historické fotce je vidět, že náměstí až do začátku 19. století nebylo náměstím, ale přístavem.
Rozhodneme se nejprve trochu občerstvit a abychom nepřekáželi, osadíme v zapadlé uličce zapadlé schody, ovšem vzápětí zjistíme, že schody vedou od kostela svatého Jiří, dominanty Piranu, a taky k nám vedou zájezd důchodců. Jejich opatrný pohyb po schodech dolů mi připomíná moje opatrné sestupy minulých dnů a snadno bych mezi ně zapadla.
Od kostela je krásný výhled na střechy piranských domů, Otto si vyleze i na zvonici kostela (3 EUR), zmenšenou kopií benátské zvonice, a pochvaluje si, že výhled je ještě krásnější. Máme spoustu času, a tak se mají Lenka, Ennynka i Otto (bohužel mi zakázal přiložit fotodokumentaci) příležitost vykoupat na místní „pláži“. S plážemi je to tu zřejmě všude trošku těžké a kamení se nevyhnete. Oskar s Lenkou na trhu kupují podivné malé asi ovoce, bohužel nevím, jak se jmenuje, ale moc mi nechutnalo.
K večeru se vyškrábeme k městským hradbám a pozorujeme západ slunce nad Piranem.
Den 6 – středa 27. 9. 2023 (Škocjanské jeskyně, Monte Grisa, Škocjanská zátoka)
Na středu Oskar raději dostatečně dopředu koupil online lístky na prohlídku Škocjanských jesky (22 EUR). Návštěvnicky je to UNESCO masokombinát, ke vstupu do jeskyň nás jde asi šedesát, kde si nás rozdělí tři průvodci. My dostáváme od pohledu drsnou jeskyňářku, jejíž výklad je ale zajímavý a sem tam prohodí i vtip včetně reference na Pána prstenů. To, že však na mostě (viz ukradené foto, protože uvnitř jeskyně se nesmí fotit) neprohlásí You shall not pass, je pro mě obrovské zklamání. Nicméně prohlašuju tyto jeskyně za nejlepší jeskyně, které jsem kdy navštívila. Pokud jste se někdy chtěli podívat do Morie (a kdo ne!), zde je příležitost. Je tu jeden z největších podzemích kaňonů, řeka jménem Řeka, a když budete kopat hodně hluboko nenajdete sice balroga, ale lidskou rybou, macaráta jeskynního. Prohlídka s průvodcem, která ve skutečnosti vede v obráceném směru, než byla jeskyně objevována, končí po hodině a půl v místě, kde řeka vytéká z jeskyně. Odtud se dá jít několika cestami už bez průvodce a můžete fotit. Vybíráme si tu nejdelší, část vede jeskyní, část kdysi propadlou jeskyní a část už jen tak lesem. Mimochodem nabízí taky dobrodružnější čtyřhodinovou prohlídku vytesanými cestičkami ve stylu prvních objevitelů jeskyň.
U informačního centra ochutnáme další slovinský dezert, Prekmurskou Gibanicu, chutná jako žemlovka s nádechem máku.
Od jeskyň nás Oskar zaveze na skok do Itálie, kde má pro nás přichystané překvapení – brutalistický kostel na kopci Monte Grisa, odkud je výhled na Terst. Kostel vypadá jako kamuflovaná vesmírná loď nějaké sekty, která čeká na návrat svých mimozemských zachránců.
Navečer se ještě zajedeme podívat do přírodní rezervace Škocjanská zátoka, která navzdory svému názvu není u Škocjanských jeskyň, ale u Koperu. Otto se slovy „Ptáci mě nezajímají.“ zůstává doma a my vyrazíme na krátký okruh. Rezervaci využívá dost lidí k procházce a běhání, ale na nás to tu moc klidně nepůsobí. Slyšíte projíždějící kamiony z blízké dálnice, výhled na jeřáby a přepravní kontejnery. Chudáci ptáci. Koper i Izola (u které to napovídá i jméno) byly dříve ostrovy a dokážu si představit, že možná na místě této rezervace bylo dřív moře oddělující Koper od pevniny. Voda v mokřadu je poloslaná a jsou tu vybudované dřevěné pozorovatelny. Oskar je zklamán, že moc ptáčků nevidíme, ale zato vidíme lišku, která zřejmě jde ptáčky lovit. Nicméně zapadající slunce dělá všechno hezčí, a tak i ty jeřáby v pozadí mají své kouzlo.
Ani dnes nedojde na hraní her, ale vyhrožuju, že další dny tomu už nikdo neunikne, nevezeme je zbytečně!
Den 7 – čtvrtek 28. 9. 2023 (Skalní převisy, Buzet, Hrastovlje)
Asi největším nedostatkem našeho ubytování (ostatní nedostatky jako chybějící toaletní papír a chybějící peřiny vyřešila paní domácí obratem i s omluvnou láhví vína) jsou komáři. Na noze se mi tvoří obří kola od štípanců. Maminka paní domácí sedí na verandě, ukazuje na mě a směje se se slovy „mušice“.
Jedeme do městečka Sočerga, kde necháme auto a vyrážíme na skalní převisy Veli Badin. Cesta kolem kostelíku vypadá celkem přívětivě, Oskar natěšeně čte ukazatel, že někde před námi nás čeká bunkr. Otto jde vepředu a (jistě ve snaze zachránit Oskarovi život) otáčí další směrovku k bunkru tak, aby nemířila ke srázu, a Oskar bunkr nikdy nenajde. Přívětivá cesta se mění ve vysoce pro kotník nepřívětivou cestu. I pes odmítá po kamenech jít a chce se nechat nosit. K převisům nakonec ve zdraví dolezeme, a Oskar si konečně trochu zadroní. Přemýšlíme, jak naložit s cestou zpátky, necítím se úplně způsobilá, a tak nakonec Otto vyrazí dál jako průzkumník do Chorvatska, já ho po příznivých zprávách o stavu cesty následuji a Lenka s Oskarem zkusí jít zpátky k autu a dojet pro nás. A tak si já a Otto užíváme vedle hnusné silnice nečekanou první dovolenou v Chorvatsku. Na jednom z ukazatelů, pod kterými ležíme, je nápis Grad Buzet a Otto navrhuje, že bychom se tam mohli zajet podívat až pro nás dojedou. Ať si můžeme v plánu odškrtnout, že jsme byli i spontánní!
Buzet je celkem hezké městečko na kopci, ale výhledy z něj do okolí nejsou nic moc. Taky marně hledáme ten slibovaný hrad. Bohužel jsme neměli průpravu do Chorvatska, a tak nevíme, že Grad neznamená hrad, ale město. Ospalému městečku vládnou kočky, které Ennynce dají jasně najevo, kde je její místo. V kavárničce si dáme pivo z místního pivovaru se jménem Dogs days are over. Tohle město prostě není pro pejsky.
Při cestě zpět domů se ještě krátce zastavíme u kostelíku v Hrastovlje, který je proslulý freskou Tanec smrti. Dovnitř se podívá jen Lenka, ale mají tu i nahraný výklad v češtině.
Oskar s Lenkou si pochvalují koupání v teplém moři a večer dojde na mé výhrůžky a konečně si i zahrajeme. Do kouzelné herní krabičky se mi podařilo narvat: čerstvou home made verzi jedné z Oink her, postřehovou Quickity Pickity (1. hra), kartičky z dřívější podomácku vyrobené (taky Oink) hry Startups (2. hra) posloužily i k vyrobení Love Letter (3. hra), The Number (4. hra), seznamovací My Favorite Thing (5. hra), s kartami CuBirds (6. hra) lze drobnou úpravou pomocí mazací fixy hrát i Švábí poker (7. hra), s kartami ohňostrojů kooperativního Hanabi (8. hra) si zas zahrajete i nekooperativní kytičkovou Ikebanu (9. hra) a ovocné žetonky z Quickity Pickity zmenšily objemovou náročnost obrázkových Krycích jmen (10. hra). Výběr tedy je. Volím na otestování Quickity Pickity, které Lenka překřtí na Kvikity Fakity, Hanabi a končíme u Krycích jmen. Otto tvrdí, že kdo chce Krycí jména vyhrát, musí hrát s ním a statistika večera mu dává za pravdu.
Den 8 – pátek 29. 9. 2023 (Terst)
Naplánovaný program dnes začíná až později a dopolední čas využíváme k nákupu dalšího místního slovinského zákusku, Izolanky. V cukrárně mě ale zaujal vzhledem ještě jiný zákusek, který trochu připomíná kremšnitu. Vezmeme si oba zákusky k moři a já se po jejich pozření obávám, že dostanu hyperglykemický šok. Izolanku nedoporučuji.
Před polednem si uděláme krátký výlet od malinkého hradu Socerb po krasové náhorní plošině, kde se má lámat podnebí. Po cestě toho moc zajímavého kromě kudlanek vidět není (lámání podnebí není něco, co byste úplně vnímali očima) a výhled na Terst odsud taky není zrovna největší estetický zážitek. Největší atrakcí výletu je pro nás pak asi pozorovat Oskara, zda se mu podaří při přistávání nerozbít drona o kameny.
Terst rozhodně není krásné malebné přístavní město. Parkujeme kousek u Canal Grande a rovné ulice do pravých úhlů plné aut, skútrů a dopravního hluku ve čtvrti Borgo Teresiano nás moc nebaví. Ani vedlejší staré město to nijak extra nezachrání, z hlavního náměstí pod palbou slunce chcete rychle zmizet, římské divadlo čelí nehezké policejní budově, a tak jediné co je docela pěkné, je cesta ke katedrále San Giusto.
Vrcholem dnešního dne (kromě návštěvy obchodu a utíráním slin nad italskými dobrotami) je prohlídka protileteckého krytu Kleine Berlin (Kleine proto, že to Italům znělo malebněji). Prohlídka, pořádaná dobrovolníky z řad nadšenců speleologů, se koná jen jednou za měsíc a sympatický pan průvodce s hezky srozumitelnou italskou angličtinou se několikrát omluví, že vybírají vstupné (5 EUR) a zdůrazní, že to ale všechno vráží zpátky do budování expozice. Na expozicích je sice vidět, že by zasloužily větší péči, ale zase z toho všeho sálá ono nadšení pro předání informace návštěvníkům. Žádná politika, jen fakta, zdůrazňuje průvodce. Prohlídka je zajímavá, uvidíme otvor, který vedl do vily důstojníka SS Globocnika, kosti mrtvé kočky a lahve z dob, kdy kryt sloužil jako sklad a které prý nemohou vyhodit, protože nikdo neví, komu vlastně patří. Jsou tu i záhady jako odkud se tu bere voda ve vyprahlých letních měsících a proč je tu sucho v mokrých zimních měsících. V krytu se vyskytuje i kolonie krabopavouka, který ovšem normálně v Itálii nežije. Dočkám se i toho, že Otto veřejně předvádí komickou scénkou s krádeží kamínku. Nejlepší je ovšem řečnický dotaz průvodce „Vidíte ten rozdíl?“, když nás vezme z pečlivě vybudované německé části krytu do části, kterou vybudovali Italové pro civilní obyvatelstvo.
Den 9 – sobota 30. 9. 2023 (Koper)
Náš poslední den se rozhodneme přehodnotit původní plány tak, aby nezahrnovaly túry po ošklivých kamenitých cestách. Přemýšlíme, zda si s Ottem nepůjčíme kola a neprojedeme se po zrušené železniční trati Parenzana, která vedla z Terstu až do chorvatské Poreče (neboli italsky Parenzo) a byla přetvořená na cyklostezku. Nakonec volíme levnější variantu a všichni po Parenzaně půjdeme po svých do Koperu. Osmikilometrová cesta sice při pohledu na mapu nevypadá nějak extra lákavě, ale nakonec jde o příjemnou procházku ve stínu kopce, kterou se při slunné sobotě rozhodlo využít i spousta dalších lidí. V Koperu se koná jakýsi pouliční festival s jídlem a sladkým, mlsně pokukujeme. Široké okolí Koperu je sice nehezky industriální, ale staré centrum má podobné kouzlo jako naše Izola. Výhled z věže (5 EUR) tedy neuchvátí, ale při stoupání se dozvíte něco z koperské historie.
Do Izoly se vracíme kolem páté autobusem. Já a Otto se jdeme ještě podívat na prý nejhezčí pláž v Simonově zálivu, jestli nepůjčují šlapadla. Půjčují, ale už je těžce mimo sezónu, takže nepůjčují. Krásné světlo našeho posledního západu slunce přikazuje udělat ještě nějaké poslední modelkovské fotky a večer si podruhé a naposledy zahrajeme, aby se dostalo i na Azul, který přibalil Oskar. A Kvikity Fakity.
Den 10 – neděle 1.10.2023
Cesta zpátky kolem Lublaně a Mariboru ubíhá rychle, kromě hořícího auta za nádrží Nové mlýny (kterou překřtíme na moravský Bled), dorazíme do Brna, Oskarovi zanecháme (kromě pochvaly za skvěle vymyšlený dovolenkový plán) na sedadle spoustu psí lásky v podobě chlupů a zpožděným vlakem dojedeme první třídou (tedy … sedíme na zemi v narvaném vlaku ve vagóně první třídy) do Prahy.
Video
Další cestovatelské deníčky