Madeira 2016

Zpět na úvodní stránku

Účastníci zájezdu: Já a Oskar

Datum: 6.5. - 16.5. 2016 (11 dnů)

Celkem peněz: asi 52 000 CZK

Ubytování a letenky: 31 000 CZK

Doprava po ostrově: 7 500 CZK

Vstupné: 3 400 CZK

Jídlo: 8 800 CZK

Celkem našlapáno po ostrově: přes 200 km

Fotky: Oskar (ty hezčí + Oskarova fotogalerie vymazlených fotek) a já (ty horší).

Fotky jsou rozdělené do skupinek po jednotlivých dnech, mapičky jsou natípané z Google Maps.

Úvod

Na Madeiru chtěl Oskar minimálně už od doby, co se známe, takže jsme po deseti letech konečně vyrazili, protože ...no proč ne ... a Oskar našel náhodou nějaký zájezd od Fishera. Konečně si nebudu plést Madieru s Mallorcou!

Příprava byla jako vždy důkladná, koupili jsme si dva průvodce - jeden zelený od Freytag & Berndt a druhý červený od Marco Polo, protože obsahoval mapu. Využila jsem spíš toho zeleného, jsou tam lépe popsány túry po ostrově (podle fotek to psali nějací starší lidé, takže uvedené časové odhady tam příjemně odpovídaly mému tempu, ne jako v tom norském průvodci, kde psali, že túra trvá šest hodin, a já to šla deset). Červený průvodce se hodil spíše pro doporučení, kde se najíst, nakoupit a je tam víc obrázků. Některé popisy výletů s mapičkami se mi ještě podařilo vydolovat z anglicky psaných průvodců na Google Books. Výsledkem plánování byla - tak jako při výletu do Francie - brožurka vlastní výroby.

Musím taky pochválit Mapy.cz, které mají na Madeiře turistické trasy pokryté mnohem lépe než Google a nejen to, například tam mají vyznačené autobusové zastávky, což se také dost hodilo.

Doprava

Jako způsob dopravy po ostrově jsme nakonec zvolili kombinaci místní autobusové dopravy a vypůjčení auta na tři dny pro místa, kam autobusy nejezdí. Autobusy vyjdou nejen levněji, ale hlavně můžete dělat přechodové výlety. Systém autobusů není na čtvrtý pohled tak složitý, jak se zdá na ten první, je ale dobré bydlet v hlavním městě Funchal. Všechny cesty totiž vedou do Funchalu. Jezdí tu 4 autobusové společnosti, ale jen tři pro nás byly důležité (ta čtvrtá myslím jezdí jen do Caniço):

Horários do Funchal (Hdf) - žluté autobusy, jsou dva typy: 1. městské (festovně žluté), které jezdí po Funchalu a 2. meziměstské (spíš takové bíložluté), které jezdí středem ostrova směrem Santana (nebo třeba do údolí jeptišek).
Sam - meziměstské autobusy do zelena, které jezdí na východ ostrova.
Rodoeste - meziměstské červenozlaté autobusy, které jezdí na západ ostrova.

Užitečné jsou mapky na konci tohoto pdf na stránkách HdF.

Do těch městských HdF busů si můžete koupit jízdenku přímo u řidiče na jednu jízdu (ať jedete kolik zastávek chcete, cca 2 eura) - jízdenka je v podstatě kartička, říkají ji Giro a tu je dobré si schovat (stojí sama o sobě půl eura) a pak si ji v centru Funchalu nabít v automatu na další jízdy (to pak vyjde asi na 1,3 eura za jízdu). Nebo si v tomtéž automatu můžete nabít Giro kartičku na časové období 1/3/5/7 dní - aktivuje se pak při prvním použití v autobuse. Do autobusů se nastupuje vždy předními dveřmi, kde je pípací přístroj u kterého si odpípnete svojí Giro jízdenku.

U všech ostatních, meziměstských, busů se jízdenka kupuje vždy u řidiče, jízdné je nějak rozděleno do pásem, podle toho, jak daleko jedete - skoro všechny jízdenky nás stály okolo 3,5 až 4 eura na osobu. K dopravě lze taky využít taxi službu. Často se nám stávalo, že jsme čekali na zastávce na autobus a přistoupil k nám taxikář, že když si seženeme ještě dva lidi, tak nás odveze za podobnou cenu. Myslím, že vždycky byla o něco vyšší než cena za autobus, takže jsme odmítali (navíc se ptali v čase, kdy měl autobus za pět minut přijet - jo, kdyby nám třeba ujel a my trčeli někde v tramtárii hodinu na další, tak se možná ukecat necháme). Na druhou stranu pár, který s námi letěl v letadle, služeb taxikáře využil a prý to měli i s botanickým výkladem a návštěvou u něj doma.

Dobrý, jízdenky bychom tedy měli. Přichází ta těžší část a to vysvětlit jízdní řády a zastávky, protože to byla divočina. Obecně by se dalo říct, že jízdní řády na zastávkách hledat nemusíte, nejsou tam. Často tam ani není číslo autobusu, který by tam měl jezdit (neplatí to pro městské funšálské busy). Prostě: "Tady máte zastávku (Paragem) a čekejte, jednou něco přijede." Nebo teda někde na těch zastávkách jízdní řády i jsou - ale řeknou vám třeba jen, v kolik daný autobus vyjíždí z konečné. Takže musíte odhadnout, jak dlouhou trasu asi ten autobus má. Jak říkám, často je nejlepší strategií postavit se na zastávku a trpělivě čekat. Tyto jízdní řády se dají také stáhnout ze stránek jednotlivých dopravců, takže aspoň víte, že Machicem bude autobus projíždět přibližně v půl čtvrté a poslední jede v šest. Doporučuji stáhnout a vytisknout, obzvlášť pro cesty zpět do Funchalu. Všechny zastávky jsou na znamení. Zuřivě mávejte nadšením, že něco přijelo a autobus v zásadě zastaví. Pro výstup je to pak trochu problém, pokud nevíte, kde přesně potřebujete vystoupit a kde je přesně zastávka (což když jste na Madeiře poprvé, nevíte). Na to se právě hodily Mapy.cz, kde jsem sledovala, kde se asi nacházíme a jestli už je ten správný okamžik pro zmáčknutí tlačítka Stop. V některých autobusech není tlačítko Stop úplně jasně vyznačeno, takže vyzkoušejte vše, co najdete nad vaší hlavou a vypadá to jako tlačítko. Nejlepší je, když jedete na konečnou. Nebo když je to nějaké profláklejší turistické místo a vystupuje tam víc lidí, co nevypadají jako Madeiřané. Nebo když poprosíte řidiče, aby vám zastavil. V případě, že jste asociál a stydíte se ho o to požádat, tvařte se dostatečně turisticky, mumlejte si pod vousy cílovou stanici a doufejte, že řidič bude tušit, kde vás má vyhodit.

Pro madeirského autobusového začátečníka je dobré vědět, že meziměstské autobusy všech tří společností vyjíždí od přístaviště (ulice Avenida Do Mar), když to projdete sem a tam, někde tam ta zastávka bude. Alespoň nějaké jistoty na tomto ostrově jsou. Busy HdF stojí u stanice lanovky, SAM nabírá cestující na zastávce někde uprostřed, blíže k moři (protože jede na východ) a červený Rodoeste taky uprostřed, dále od moře, protože jede na západ.

Pár náhodných poznatků

Madeira mi ve výsledku přišla mnohem menší než se mi zdálo z mapy. Je opravdu hodně kopcovitá, ale zároveň výlety kolem zavlažovacích kanálků (levad), které vedou po vrstevnici, nejsou fyzicky náročné. Problém můžou dělat spíše hluboké srázy, pro lidi, co trpí závratí nic moc. Turisté jsou tu často starší lidé (ostrov důchodců). Když jedete autem, tak se doporučuje mít otevřené okénko, autobusy před některými záludnými zatáčkami troubí. Roste tu hodně vavřínů a eukalyptů. Taky tu mají konvalinkové stromy, tulipánové stromy a vřesové stromy. A těsně vedle madeirského letiště se nachází hřbitov, nevím, co to znamená.

Den 1 - pátek 6.5.2016 (Funchal)

Letadlo nám letí ve 12:20, poslušně se na Ruzyň dostavujeme dvě hodiny před odletem, auto necháváme na parkovišti. V letadle přenechávám místo u okénka Oskarovi, aby mohl fotit, ale stejně sedíme nad křídlem. Madeirské letiště je prý jedno z nejnebezpečnějších, takže máme jistotu, že nám určitě nepilotuje nějaký začátečník. Obkroužíme Prahu, zamávám žižkovské věži a letíme. V airplane modu mi funguje GPS, tak na mapě sleduju, za jak krátkou dobu dorazíme na německé hranice. Jak tak koukáme do mobilu, přichází k nám letušák a ptá se "Vy jste pan O.?" Lekneme se, že nám přišel oznámit, že naše GPS způsobila závadu na přístrojích a zřítíme se, ale on nám jen přináší šampaňské. Nevím, kde Oskar ten zájezd vyštrachal, ale z celého letadla dostáváme šáňo jen my, takže se cítím dostatečně exkluzivně. Taky to působí jako uspávadlo a někde za Alpami spánku podlehnu.

Po dlouhé době letu nad mořem vidíme nejprve ostrůvek Porto Santo, který leží asi 40 km od Madeiry a za chvilku už Ponta de São Lourenço, na který máme naplánovaný výlet. Přilétáme někdy mezi čtvrtou a pátou, na Madeiře je o hodinu méně než u nás. Delegátky nás nastrkají do autobusu a rozvezou nás po různých hotelech. Poprvé se setkáváme s divnovýslovností portugalštiny, protože řidič nás chce zavést do jakéhosi hotelu Gorguljo a my přitom máme být v hotelu Gorgulho. Jsme až poslední na řadě, takže si můžeme poprvé pořádně vychutnat řidičské umění místních autobusáků, řidiči se tu zdají být docela slušní a trpěliví. Na těch silničkách se tu asi nedá jinak.

Hotel vypadá z venku poměrně zvláštně, takové betonovokachlíkové cosi, vnitřek asi taky zažil lepší časy, ale ve výsledku to bylo vlastně dobrý. Máme mít k dispozici kuchyňku, kterou po důkladném hledání najdeme v zamčené skříni. No počkáme na zítra na delegátky. Výhled na moře je zdarma k dispozici rovnou...teda on nebyl zdarma, byl samozřejmě za příplatek, ale doma tohle nemáme. Hotelová čtvrť se ve Funchalu nachází stranou od centra (tedy i od autobusů) a tenhle hotel je vlastně nejblíž k centru, takže se tam dá v čase asi 45 minut dojít pěšky. Dá se u něj i rozumně zaparkovat (jakože se tam nemusíte vmotávat nějakou šílenou úzkou uličkou). A taky je kousek u něj obchod s jídlem.

Protože noc je ještě mladá, vydáváme se na obhlídku Funchalu. Cílem je zjistit, jestli budeme každý den chtít chodit do centra pěšky (nebudeme), kde jsou autobusové zastávky a nasát atmosféru, případně se někde najíst.

Cesta vede podél rušné silnice, kolem hotelu Reid's Palace, kde bydleli slavní lidé jako třeba Winston Churchill, až dojdeme k přístavišti. Zaujme nás pevnůstka (spíš taková skála no) nazvaná Forte São José a bohužel se ji rozhodneme prozkoumat blíže. Bezdomovecky vyhlížejícím pánem se nechám nalákat dovnitř na vyhlídku pod záminkou, že vstupné je dobrovolné a dostaneme vytištěný odstaveček o historii pevnosti. Nahoře na vyhlídce je hnusná socha Santa Clause a to je všechno. No je tam vidět moře ještě. Ale to je vidět i jinak. Nechci vypadat jako škrt (nebudu přece Čechům hned od začátku dělat ostudu ne), ale protože ještě nemáme rozměněné žádné drobáky, tak s nevolí vytahuju novotou vonící dvacetieurovku, jestli mi jako dá nazpátek. Pán mi nazpátek dá, ale příhodně má nazpět bohužel jen 15 euro, takže mě tam donutí nechat mu 5 euro. Vnitřně s tím smířená nejsem a tak se svou kognitivní disonanci snažím narovnat tvrzením, že pán určitě bydlí támhle pod tím mostem a přispěla jsem mu na večeři. Oskar se mi směje a provádí výpočty, které dokazují, že pán tímhle způsobem už vlastní půlku hotelů ve Funchalu. No co no, ty hotely se taky samy nekoupí.

Projdeme podél přístavu, kde zrovna kotví obří zaoceánská loď, až na konec k lanovce na Monte. Cestou koupíme každému za 16,20 euro Giro jízdenku na pět dní. Oskar má už masivní hlad, takže zaplujeme do obchůdku a koupíme housku a marakujovou ponchu, místní alkoholovou šťávičku. Posilněni ponchou si projdeme staré město (Zona Velha). V tuhle podvečerní dobu vás tu budou hlavně lákat do restaurací na jídlo. Což o to, hlad bychom měli, ale nemáme rádi naháněče, tak se jen koukáme na různě pomalované dveře (umělecký projekt Arte de Portas abertas).

Na jídlo zamíříme při cestě zpátky do restaurace Casal da Penha, vybranou na základě Google doporučení. Mají příjemnou terasu a servírku, co vypadá jako Honey Bunny z Pulp Fiction. Dáváme si oba děsivou rybu espadu. Na talíři nevypadá tak děsivě a je výborná. K pití si Oskar dává místní pivo Coral, které spokojeně zhodnotí slovy: "Chcanky. Tak to mám rád." (Chtěla jsem to opsat nějak slušně, ale nic mě nenapadlo). Při placení (za oba asi 35 euro) dostáváme ochutnat madeirského vína.

Našlapáno (já/Oskar): 18947 / 18201
Pater (já/Oskar): 40 / 38

Den 2 - sobota 7.5.201 (Zahrady Palheiro, Levada dos Tornos)

Noc byla krušná, ostrov věčného jara se asi ještě úplně jarně nenaladil a v pokoji, který na to není úplně připravený, je poněkud ziminka. Na dnešek máme velké plány, ovšem obloha nám naznačuje, ať to moc nepřeháníme.

Protože je sobota a intervaly MHD jsou delší, vyrážíme s trochu větším předstihem na autobusovou zastávku před hotelem, sice jsme v centru dřív než by bylo nutno, ale volný čas využíváme k prohlídce trhu "Mercado dos Lavradores". Prodávají tu všelicos, ale na koukání jsou tu hlavně květiny, ovoce a ryby. Paní u stánku s ovocem nám dává ochutnat a vysvětluje, co je co. Kupujeme si u ní nějake maracuje a hlavně anonu, která vypadá jako dračí vejce a extremně mi zachutnala. Akorát se s tím vším teď budeme muset na výletě táhnout. Dole ještě omrkneme, jak vypadá kuchání espád a šup na bus..

Autobus číslo 36 do zahrad Palheiro jede v 9:55. Cesta trvá asi půl hodiny a postupně vystoupí všichni místní, až zbydeme jen my a nějaká německá turistka. Řidič sám správně vyhodnotí, na které zastávce nás má vyhodit, sami bychom to asi nepoznali, protože musíme ještě kousek popojít. Vyjeli jsme docela vysoko a počasí je tu ještě horší než dole v přístavu. Zataženo, poprchává. Procházka zahradami (2x10,5 euro + 1 euro brožurka s mapkou) se nese v pochmurném duchu, zavřené lekníny dávají jasně najevo, co si o tomhle počasí myslí.

Ze zahrad se vydáváme najít začátek naší první levady, Levady dos Tornos - od vchodu do zahrad nejprve vyrazíme doprava a na první odbočce kolem "baru" stoupáme doleva. Dorazíme k fotbalovému hříšti, kde sice narazíme na ukazatel - jedna cesta vede podél levady na Monte (tam chceme) nebo se dá jít na druhou stranu do Camachy - ale ukazatel ukazuje cestu, která neexistuje. Trochu se tedy pomotáme po hřišti, seběhneme kousek po silnici a hurá objevuje se nepřehlédnutelný začátek levady.

Nejdeme snad ani čtvrt hodiny, když narazíme na ukazatel Jasmine Tea House. V různých průvodcích návštěvu doporučovali, něco bychom zakousli, tak proč ne. Čajovnu vede párek Britů, paní nám přináší dvě výborné polévky na zahřátí. Já mám pomerančovo-mrkvovou a Oskar rajčatovo-chilli. Oskarovi se úplně nezdá, že by to vypadalo, jako na těch fotkách, které viděl, tak to prověřuju a zjišťuju, že čajovna, o které se průvodci zmiňují je až dále a jmenuje se Hortensia Tea Garden, ta, ve které jsme byla totiž nějakou dobu zavřená.

Pokračujeme v cestě, mlha houstne, sem tam kape, je jasné, že dneska se výhledy konat nebudou. Procházíme kolem zmíněné Hortensia Tea Garden, kam už nejdeme, kolem boudy se semeny, která si můžete vhozením peněz do krabičky koupit, pak skrz takový pěkný rezort Choupana Hills. Nebylo by špatné tu bydlet. Pořád jdeme podél levády, když nám začne být divné, že je taková míň prošlapanější, míň udržovanější, raději to zkonzultujeme s mapou a zjistíme, že jsme přehlédli odbočku. Vracíme se a po pohodové procházce po vrstevnici musíme trošku klesat a stoupat.

Vystoupáme nejprve k lanovce, která jezdí dolů k Botanické zahradě a odtud k dlouhé lanovce, která jezdí dolů k funchalskému přístavu (resp. slouží spíše k vyvezení sem nahoru na Monte). V tuhle chvíli začínáme už být poměrně fest promočení. Původně jsme měli v plánu navštívit tropickou zahradu Monte Palace a svézt se na dřevěných saních, ale saně nejezdí a pobíhat v dešti po zahradě se nám taky nechce. Raději najdeme zastávku, stejně tu promrzlí čekáme na autobus asi tři čtvrtě hodiny.

V 16:30 máme v hotelu schůzku s delegátkami. Nabízejí nějaké fakultativní výlety, ale dát skoro 40 euro za výlet, který vás autobusem stojí ani ne deset, nám nepřijde výhodné. Ani s dotazem odkudže přesně jezdí ty meziměstské autobusy moc nepochodím (co si mám jezdit autobusem, když tu mám nabídku výletů ne). Jako hlavní informaci si tedy odnáším, jak vyslovovat město Machico ("mašiku") a že prý Câmara de Lobos (lobuš) je best of the best. Nás vlastně hlavně zajímá, jestli nám otevřou tu zamčenou kuchyňku. Zajímá to i dva páry, kteří jsou tu s námi v hotelu ubytovaní. Delegátka se vrací z recepce s dobrou zprávou, že nám kuchyňku otevřou, protože jsme si za ni zaplatili, ale ostatní mají smůlu.

Konečně si tedy můžeme udělat čaj a trochu se zahřát. Potřebujeme vyřešit mokré oblečení a hlavně mokré boty, jinak si moc zítra nepotúříme. Naštěstí máme noviny z letadla a jak se teď hodí. Ráno jsem si nenamazala obličej a přestože bylo celý den zataženo, tak jsem se spálila. Skočíme si do obchodu nejen pro madeirské víno, ale i pro kus žvance. K večeři je polévka ze sáčku a jako dezert anona s jogurtem. Anona je opravdu lahodná, ale hrozně blbě se porcuje, protože pecky uvnitř jsou sice velké jako fazole, ale je jich tam jak na fazolový salát.

Našlapáno (já/Oskar): 26262 / 25752
Pater (já/Oskar): 173 / 160

Den 3 - neděle 8.5.2016 (São Lourenço)

Dnes máme v plánu poloostrov São Lourenço, jezdí sem autobus SAM č. 113, ne všechny spoje jezdí až na konečnou zastávku Baía D'Abra, ale v neděli skoro všechny ano a ten náš v devět určitě. Boty nám naštěstí přes noc uschly a počasí zatím nevypadá špatně. Cesta trvá asi hodinu a stojí nás oba 6,7 euro.

Na cestě sem tam fouká docela silný vítr, tak se průběžně oblékáme a svlékáme. Lidí je tu opravdu hodně. Nad hlavami prolétají přistávající letadla. Na konci naší cesty náš čeká datlová oáza a vyhlídka, kde se Oskar rozhovoří s nějakým Slovákem o svých objektivech.

Při cestě zpět začíná poprchávat, ale na parkoviště s autobusovou zastávkou docházíme kolem druhé hodiny už opět se sluníčkem. Stojí tu sice zrovna autobus, který by nás mohl vzít do Caniçalu, kde máme v plánu navštívit ještě muzeum velryb, ale protože jsem škrt a "vždyť je to kousek, to dojdem" se vydáváme do Caniçalu pěšky. To byl teda pěkně blbý nápad, k pláži Prainha se to docela dá, i když jdete pořád po silnici. Za tím ale začíná těžký industriál a cesta po silnici je fakt nepříjemná, protože silnice je ohraničená plotem a chodník tu není žádný. Oskar se tu zmrzačí, když jeho koleno samovolně nakopne svodidla.

K muzeu přicházíme asi za hodinu a půl. Nejzajímavější mi v Muzeu (2x10 euro) přijde asi 30 minutový dokumentární film o historii lovení velryb na Madeiře. Jsou tu pak i nějaké 3D dokumenty o kytovcích obecně, ale blbne jim audioprůvodce a bez toho to není úplně ono.

V 17:00 netrpělivě vyhlížíme na zastávce u kostela autobus zpět do Funchalu, vyzvedává nás právě včas, aby nás zachránil před deštěm. Po návratu jdeme do obchodu pro vejce (máme totiž geniální nápad, že si je všechny naráz uvaříme a budeme brát na výlety) a nějaké ty bagety (paní za pultem vám ji zváží a zabalí jako u nás šunku). Anony nekupujeme, nejsme zkušení anonáři, ale zdají se nám o dost tvrdší než ty, co nám prodala paní na trhu. Kousek od nás asi bydlí v hotelu asi nějaká fotbalová hvězda, před vchodem je chuchel fanoušků, podle Googlu se má hrát zápas Funchal vs. Lisabon.

Rozhodneme zajít si na někam na večeři, obhlídneme zase pár restaurací zvenku, ale nakonec vsadíme na jistotu a jdeme opět do Casal da Penha, Honey Bunny nás už vítá. Jako předkrm do sebe naládujeme avokádo s krevetami. Oskar si dává tuňáka "madeira style" (nevím, co to je, ale chutná mu to) a já opět espadu, tentokrát s pečeným banánem. Platíme 47 euro a odcházíme přecpaní.

Našlapáno (já/Oskar): 35658 / 32840
Pater (já/Oskar): 280 / 301

Den 4 - pondělí 9.5.2016 (Ribeiro Frio, Balcões, levada do Furado do Portely)

Plány na dnešní den přehazuji kvůli počasí raději na další den a doufám, že zítra nebude moc pršet. Vstáváme v sedm a vaříme si vejce na svačinu (včera jsme už neměli sílu). V devět už stojíme na zastávce a potkáváme naše české spolubydlící. Vyrážejí dnes také na São Lourenço, ale na můj vkus jsou absolutně nepřipravení. Jak jako, že nemají zjištěné, kdy a odkud odjíždí autobus?! A jak se dostanou nazpátek! Neslýchané.

Autobus HdF č. 56 odjíždí směr Santana v 10:00. Ještě před odjezdem se nás snaží zlákat taxikář s tím, že autobusák neumí řídit. No riskneme to a autobus nás po prudkém stoupání v pořádku doveze do Ribiero Frio ("studený potok") za obvyklých 6,7 euro. Zde se nachází chovná stanice pstruhů a taky start našich dvou výletů. Nejprve se vydáváme na hodinovou procházku kolem levady na vyhlídku Balcões (Balkóny). Většina z těch turistických autobusů, které zde staví, vyplivne turisty právě na tuto procházku, je krátká, nenáročná, takže je tu zase dost lidí, ale naštěstí unikneme těm největším návalům. Z vyhlídky jsou vidět vrholky Pico do Areeiro a Pico Ruivo, ale nevím, který je který, všechno to vypadá jako hory.

Okolo 12 vyrážíme na delší přechodový výlet kolem levady do Furado do Portely, cesta je dlouhá asi 11 km, a nepotkáváme skoro žádné lidi. Při svačinových zastávkách se sem tam objeví loudivé pěnkavy. Dočkáme se i výhledů a malých tunýlků, ale baterku nepotřebujeme.

Cesta nám v zásadě trvá průvodcem slibovaných 3,5 hodiny, i když od hájovny Lamaceiros (kde je fakt pěkné piknikové místo) už trochu meteme, abychom stihli autobus. Stejně začíná pršet. V Portele je taková složitá křižovatka a my si nejsme jistí, jestli stojíme na správné zastávce. Kupuji si tedy u stánku za euro jednu anonu a současně i informaci, že opravdu stojíme blbě a zastávka do Funchlu je níž, naproti hospodě. Taxikáři se nám opět snaží nabídnout své služby a my opět odmítáme, autobus č. 53 jede ve čtyři. Cesta stojí 4 euro pro jednoho a v Machicu u terminálu najednou začnou vystupovat všichni lidi, z čehož pochopíme, že máme přestoupit na jiný autobus. Nevím úplně podle čeho poznat, že musíte přestoupit, protože včera jel autobus až do Funchalu, tak se i napříště řídíme davem. Výhoda přestupu je, že ten druhý autobus má wifi.

Večer si dáváme madeirské víno zatímco chytáme další dávku wifi v hotelovém lobby. Spát jdu už v devět, Oskar až v jedenáct (což je teda na něj taky brzo).

Našlapáno (já/Oskar): 27234 / 26778
Pater (já/Oskar): 39 / 71

Den 5 - úterý 10.5.2016 (z Machica do Porto da Cruz)

Vstáváme v sedm, snídaně je v hotelu bohatá a dobrá, až na bílý jogurt, který se samotný nedá jíst. Většinou tu potkáme onen nepřipravený český pár a vyměníme si postřehy. V devět hodin opět sedáme do autobusu č. 113 a vyrážíme do Machica (lístky tradičních 6,7 euro za oba). Zastávku, kde máme vystoupit, jsme si obhlídli už dopředu v neděli, nejlepší je vystoupit u takového baru, ale když to přejedete, tak za ním je hned další možnost vystoupit.

Trasu nazvanou North Coast Track vyhrabal Oskar někde na těch internetech. Akorát my ji jdeme naštěstí opačným směrem. Nejprve se jde kolem levady (Levada do Caniçal) vedoucí mezi políčky s výhledem na Machico, pak levadu opouštíme a okolo 12 hodiny vystoupáme k pobřeží na Boca do Risco, trasa pak vede dál kolem pobřeží až do městečka Porto da Cruz. Začátek městečka dosáhneme okolo půl třetí a čeká nás sestup 250 metrů. Počasí je dnes takové jako předchozí dny - sluníčko, sem tam sprchne.

Cestou potkáváme psa, který nevypadá, že někomu patří. Pes nás pojme do své jednočlenné smečky, na jednom místě nám výrazem "Kam jako jdeš? Jdeš blbě." dokonce ukáže cestu, kterou bychom jinak přehlédli. Díky pse! Dole si u moře dáme při čekání na bus dáme tuňákovo mrkvový sendvič, trošku to vázne v krku, ale máme hlad a máme i pivo. Mají tu taky takovou skulpturu, která znázorňuje...no řekněme si to na rovinu, je to prostě píča! (Já nic, já si to nepostavila na nábřeží!). Oskar fotí vlny. Postavte Oskara s foťákem k rozvlněnému moři a pár hodin ho nemusíte krmit.

Autobus č. 53 přijede okolo čtvrté a stojí zase 8 euro dohromady (jede přes Portelu, tak to nebude levnější než včera), opět přestupujeme, Oskara bolí v krku. Zpátky ve Funchalu kupuju pohled do práce, nemají tu žádné správně zběsilé (nebo ošklivé, záleží na úhlu pohledu), takže už už skoro vybírám pěkný pohled se strelícií, která vypadá jako papoušek, ale nakonec s Oskarem objevíme alespoň pohled na madeirské letiště.

V hotelu si chceme trochu užít té krásné terasy s výhledem, ale je zima. To nás neodradí, zabalíme se do dek a to by bylo, abychom si ty jahody s jogurtem na té terase neužili! V jedenáct jdu spát a poslouchám depresivní hudbu z This War of Mine, kterou Oskar hraje vedle mě.

Našlapáno (já/Oskar): 24694 / 23048
Pater (já/Oskar): 82 / 121

Den 6 - středa 11.5.2016 (Curral das Freiras, zahrada Monte Palace)

Dneska vstáváme později až v osm, nikam moc nespěcháme. Původní plán byl dojít do Curral das Freiras přes Boca dos Namorados, ale výjimečně mě zradily Mapy.cz a nepochopila jsem moc, kdy bychom měli vystoupit, tak raději volíme jistotu. Autobus HdF č. 81 nás za obvylých 6,7 euro doveze na vyhlídku Eira do Serrado. Ne každý spoj sem zajíždí a některé sem zajedou jen na požádání, takže volím bezpečný spoj v 10:00.

Z vyhlídky sestoupíme do údolí k jeptiškám po cestě, která kdysi bývala jedinou přístupovou cestou (a proto se v údolí jeptišky dobře schovaly). Je vidět i stará silnice, kterou dnes nahradil tunel. Potkáváme turisty, kteří nás upozorní na velkého ptáka v trávě. Dole v městečku nás lákají do restaurací na místí kaštanové speciality, ale protože ještě něco dnes chceme stihnout, tak čekáme naproti kavárně na autobus (opět č. 81) a mlsně se olizujeme. Má trochu zpoždění a když přijede, tak ještě zajíždí do každého koutku údolí, takže cesta trvá déle než sem.

Okolo druhé hodiny jsme však už zpět v centru Funchalu a vyjedeme na Monte lanovkou (2x10 euro) s parádním výhledem, kde se pokusíme dohonit sobotní plán překažený deštěm a navštívíme tropickou zahradu Monte Palace (2x10 euro, nedá se platit kartou). Zahrada je moc krásná (hezčí než Palheiro) a strávíme tu asi dvě a půl hodiny.

Když vylezeme ze zahrad, zamíříme nejprve omrknout kostel Nossa Senhora do Monte, kde je pohřebený náš poslední císař Karel I.. Pak se konečně dostane i na "důchodcovskou zábavu": sjezd na dřevěných saních. Sice musím Oskara trochu přemlouvat, protože mu to přijde drahé (což asi je - jedna jízda stojí 30 euro v hotovosti) a trochu úchylné, ale nakonec jedeme. Někde psali, že jízda trvá asi 10 minut, ale ta naše trvá asi 5 a je to sranda :). Vykopnou nás v Livramento, ještě nám (stejně jako u lanovky) za deset euro nabízí naší fotografii, kterou odmítáme. Nevidíme okolo žádnou autobusovou zastávku, jen spoustu taxikářů, tak se vydáváme dál dolů pěšky.

V půl sedmé jsme u hotelu a jdeme se ještě projít po promenádě kolem Lida (koupaliště, zatím zavřené) k shopping centru Forum Madeira, jestli tam nemají něco zajímavějšího než v potravinách u hotelu. A ani nemají. Jen tu je možnost koupit si v bufetu teplé jídlo na váhu.

Na večeři se rozhodneme využít doporučení z průvodce a dojdeme si do restaurace Londres v centru Funchalu. Není to žádná nóbl restaurace a mají tu plno místních, takže se tu asi najíme dobře. Dáme si dvakrát espetadu, což je prostě masový špíz a k tomu hranolky se zeleninou. Je to výborné a stojí nás to asi 35 euro.

Našlapáno (já/Oskar): 31753 / 29534
Pater (já/Oskar): 119 / 146

Den 7 - čtvrtek 12.5.2016 (Rabaçal, Sao Vincente, Porto Moniz)

Na snídani si k nám přisedají skupinka starších paní, takové Naděždy. Jsou tu už asi po třetí, přes německou cestovku a že prý je to vyšlo na 8 tisíc za 14 dní. No to rozhodně není špatná cena.

Po snídani si jdeme vyzvednout autíčko. Půjčení na tři dny nás vyjde na 2.500 korun plus máme plné pojištění 15 euro za den. Dostaneme Mitsubishi Space Star a vyrážíme, za námi už čeká nervózní řidič dodávky. Naše vajíčko má asistenci pro rozjezd do kopce a Oskar napadne, že by bylo možná dobré někde vyzkoušet, jak mu to půjde bez něj, přeci jen tady na Madeiře se do kopce bude potřeba rozjíždět často. A byl to dobrý nápad!

Přes Encumeadu, odkud začíná několik turistických cest, a náhorní plošinu Paul da Serra, která slouží jako zásobník vody pro Madeiru a nyní je v mlze, se okolo desáté dostáváme k parkovišti, odkud se dá sestoupit k Rabaçalu. Stojí tu i shuttle bus, kterým se můžete nechat svést, ale většina lidí to využívá až pak na cestu zpět, aby si ušetřili výstup.

Nejprve se vydáváme levadou k 25 fontes, na jejímž konci čeká 25 pramenů (takové čůrky vody). Děkujeme si, že jsme vyrazili docela brzo, protože za námi se už začínají valit průvodcované skupinky turistů. Levada je úzká, takže se neustále musíte vyhýbat a zřejmě platí pravidlo, že skupina má přednost před jednotlivci, takže neustále čekáte až všichni projdou. Vrátíme se k rozcestníku a vyrážíme k vodopádu Risco. A protože skupinky turistů jdou nejprve sem a pak k těm 25 pramenům, tak jsme se jim fikaně vyhli. Dá se tu jít ještě na druhou stranu podél levady da Rocha Vermelha, ale tu si necháme na příští návštěvu Madeiry. Výšlap zpátky k autu trvá jen půl hodiny, přestože se poměrně vleču. I tak je to minimálně o půl hodiny míň než tvrdí v průvodci. Parkoviště je o poznání plnější než když jsme ho opouštěli.

Vracíme se zpět k Encumeadě a sjedeme na severní stranu ostrova do Sao Vincente. Jsou zde jeskyně, kde sice nenajdeme krápníky, ale za to tu mají lávové tunely.

Po návštěvě v hlubinách země se vydáme po silnici VE2, průvodce slibuje krásnou pobřežní cestu...jenže...mezitím tu postavili tunely a starou cestu uzavřeli, takže to moc zajímavé bohužel není. Postupně uděláme zastávky na focení v Seixelu, Ribeira da Janela a Porto Moniz, kde si Oskar zkouší fotit moře na dlouhý čas.

Vracíme se zpátky do Funchalu se zastávkou u majáku Ponta do Pargo. Tahle část ostrova je krásně vylidněná a právě proto rychle od majáku odjíždíme, než nás tam někdo přijede zabít.

Dnes trhám svůj rekord na fitbitu, kdy za posledních sedm dní mám našlapáno přes 200 tisíc kroků.

Našlapáno (já/Oskar): 26588 / 25560
Pater (já/Oskar): 148 / 201

Den 8 - pátek 13.5.2016 (Caldeirão Verde, Caldeirão do Inferno, park v Santaně)

Dnes máme v plánu prý jednu z nejhezčích levád, která končí v zeleném kotli Caldeirão Verde, kde na ní ještě navazuje levada do kotle pekelného Caldeirão do Inferno. Když jsem výlety plánovala, tak na webu bylo upozornění, že do Inferna je cesta zavřená, takže jsme s tím nepočítali.

Vyrážíme asi v půl deváté přes Ribeiro Frio nahoru a zase dolů. V deset jsme na parkovišti - abychom si trasu trochu prodloužili necháváme auto u Pico das Pedras a projdeme se kolem levady k hájovně Queimadas. Většina výletníků vyráží až odtud, ale to taky znamená plné parkoviště. Je tu zase spousta lidí a chodníčky nedávají moc prostoru k vyhýbání, ale zatím jdou všichni v zásadě stejným směrem. Kousek před Caldeirão Verde proti nám běží starší pán s telefonem v ruce. Když dojdeme ke kotli, pochopíme proč. Leží tu jiný pán, který zřejmě spadl z cesty a sténá bolestí. Už ho nějací lidé ošetřují, takže usoudíme, že bychom nebyli víc nápomocní než jako dva čumilové a tak jen přemýšlíme, jak ho odtamtud dostanou, k nejbližší silnici je to 6 km podél úzké levady a vrtulník tu nemá zrovna moc manévrovacího prostoru.

Nakonec necháváme pána (snad dobrému) osudu a vydáváme se k Caldeirão do Inferno, sem už míří podstatně méně lidí. Cesta začíná být zajímavější, když narazíme na docela temné tunely. Na několika místech váháme, jestli se opravdu má jít dál. Ale má. Na jednom místě vylezete z tunelu do opravdu kouzelné skalní průrvy s vodopádem. K samotnému kotli dojdeme okolo druhé hodiny. Vracíme se zpět, pán už tam není. Většina lidí už se taky vrátila, takže je tu klid. Zpátky dorazíme v pět hodin.

Zbytek dnešního času věnujeme návštěvě madeirského tematického parku (2x6 euro) v Santaně. Jsme tu jen hodinu a půl před zavíračkou a moc lidí tu tedy není. Park je spíš pro děti a některé atrakce jsou stejně zavřené. Do každé můžete na svoji vstupenku vlézt jen jednou a bohužel zkrátíme návštěvu fakt zajímavé expozice o historii Madeiry (A world of islands, the islands of the world) a vyměníme to za jízdu se sice lákavým názvem Fantastic voyage through Madeira, kdy ale na takových těch hýbacích sedátkách sledujete opravdu strašnej příběh páru workoholiků, který přijede na Madeiru na líbánky a vyzkoušejí všechny různé dopravní prostředky až nakonec odloží své mobilní telefony z devadesátých let a začnou si užívat romantiku Madeiry. To vše doprovázeno kvalitní bridgitizační grafikou. A kvůli tomu se nedozvím informace, jak pěstujou Madeirské víno :(.

Našlapáno (já/Oskar): 40433 / 38032
Pater (já/Oskar): 74 / 96

Den 9 - sobota 14.5.2016 (Pico do Arieiro, Pico Ruivo)

Poslední den, kdy máme auto, využijeme k výletu na nejvyšší vrcholek Madeiry Pico Ruivo. Vstáváme už v šest, abychom vyrazili, co nejdřív. Autem se dá vyjet až na Pico do Arieiro, třetí nejvyšší vrchol. Cesta nahoru nevypadá moc slibně, mlha všude kolem nás, ale naštěstí vyjedeme dostatečně vysoko, že se nám otevře krásná vyhlídka nad mraky. V osm hodin vyrážíme na túru, převýšení na cestě tam je přes 650m, což mi nepřijde tak hrozné, než si vzpomenu, že musím jít ještě zpátky. Navíc vyrážíte z vrcholku dolů, pak šplháte na Pico Ruivo a opačně... takže závěr túry je zase stoupák. Na Pico Ruivo vede i snazší cesta z Achada do Teixeira. No ale na té naší musíte obejít vrcholek Pico das Torres a můžete si vybrat jestli po východní trase, která je náročnější nebo po západní, která vede skrz tunely. Naštěstí je východní trasa uzavřená, takže je z nás sejmuto těžké břemeno rozhodování a jdeme tunelovou trasou. Sice skoro na každý výlet baterku taháme, ale zrovna na tenhle ne, takže se snažíme projít za nedostatečného světla z baterky mobilu. Moc světla to není, ale na to, abyste nešlápli do louže, to stačí.

Opět si gratulujeme za dobrý nápad vyjet tak brzy, protože na zpáteční cestě se už zase stahují mraky a jdeme v mlze. Zpátky k autu dojdeme ve tři hodiny, Oskar slaví, má na fitbitu už skoro rekord v patrech - ještě mu jich pár na 400 chybí, ale to si vyběhá večer na hotelu. Já mám naproti tomu smůlu, protože chodím moc pomalu, a tak mám skoro o 100 méně. Vysoce nespravedlivé. Na konci výletu si vychutnáme na Pico do Arieiro zasloužené pivo.

A protože máme ještě spoustu času, zajedeme si znovu do údolí jeptišek a konečně si dáme ty kaštanové koláče, polévky a likéry.

Našlapáno (já/Oskar): 37614 / 26659
Pater (já/Oskar): 303 / 402

Den 10 - neděle 15.5.2016 (Cabo Girão, levada do Norte)

Na neděli jsem nic nenaplánovala s tím, že něco vymyslíme. Nejprve vymyslíme, že pojedeme na Cabo Girão, velmi vysoký útes kousek od Funchalu. Autobus Rodoeste nám jede rovnou od hotelu, takže naskakujeme, zaplatíme pět a půl eura a frčíme.

Jak tak frčíme, tak si vymyslíme, že vystoupíme o něco dřív v Estreito de Câmara de Lobos a dáme si ještě výlet okolo levady do Norte. Popravdě větší část této levady není moc hezká, protože je u domů a valí se tu bordel, sem tam je vyschlá, já šlápnu na mrtvou ještěrku (vážně už byla mrtvá předtím). Trochu to vylepšuje, že zde něco slaví, tak se údolím line živá hudba. Dojdeme k tunelu, opět ho projdeme bez baterky (protože v pokoji na hotelu je užitečnější) a za tunelem levadu opustíme a vydáme se na útes.

V kavárně u útesu si dáme výborný maracujový koláč a pomalu začneme sestupovat dolů k moři. Sestup je to náročný, asi 600 metrů, navíc ve vedru. Dorazíme do toho slavného Câmara de Lobos, o kterém všichni mluvili. Restaurace a lodičky, nic speciálního. Oskar chce někde ukrást ze stromu banán, což mu zakazuju.

Odtud je to k našemu hotelu ještě asi pět kilometrů podél pobřeží. Cestou míjíme oblázkovopísečnou pláž Praia Formosa, kde jsou již zkusmo vyvalení první plážoví vorvani. Večer si zajdeme na základě dojmu "z ulice" do restaurace Kon Tiki, která je celá taková v severském stylu a jídlo je pěkně hnusný. Z terasy restaurace koukáme na rozjařené fotbalové fanoušky. Nevím, co se hrálo, ale všichni jsou z toho nadšení, takže to asi vyhráli.

Našlapáno (já/Oskar): 40302 / 38168
Pater (já/Oskar): 136 / 122

Den 11 - pondělí 16.5.2016 (odlet)

Autobus na letiště nás má vyzvednout až kolem jedné, takže máme celé dopoledne na to si zabalit a skočit si do centra pro nějaké suvenýry. Kupuju si na památku krásnou kabelku z korku, pak nějaké ponchy, mají je tu v plastových lahvích, tak se nám snad nevylejou do kufru. Konečně taky najdu poštovní schránku (vypadala jako telefonní budka) a pošlu pohled do práce. Na pokoji dojíme zásoby jídla, vypijeme piva a vyrazíme na letiště.

Po odbavení ještě koupíme madeirské víno a na terase letiště sledujeme, jak přistávají a odlétávají letadla. Jen to naše má trochu zpoždění, ale nakonec ho taky vidíme. Letadlu při vzletu naštěstí letištní dráha stačí a kolem jedenácté večer dorazíme v pořádku do Prahy. A to je konec.