Malta 2018

Mapka

Zpět na úvodní stránku

Účastníci zájezdu: a Oskar

Datum: 2.5. - 9.5. 2018 (7 dní)

Celkem peněz: asi 47 000 CZK

Ubytování a letenky: 27 000 CZK

Doprava po ostrovech: 2 000 CZK

Vstupné: 3 100 CZK

Jídlo (a piva): (pšt, prostě zbytek :)

Úvod

Rozhodnutí jet na Maltu padlo teprve někdy uprostřed dubna při přemýšlení, jak využít květnová volna. Malta je rozlohou menší než Praha (hlavní ostrov je asi 30 km dlouhý a 15 km široký), a tak se osmidenní zájezd (ve skutečnosti spíše sedmidenní) zdá na prozkoumání malého státečku rozkládajícího se na třech obydlených ostrovech (Malta, Gozo a Comino) dostatečný.

Malta má vysokou hustotu obyvatel (větší než třeba Bangladéš) a na nějaké pěší túry lesem to tu není. Krajina je středomořsky vyprahlá, všude jsou baráky, pole, zase baráky, nedostavěný baráky, stavební bordel u silnic... no trochu nám to připomínalo Rumunsko s jinou architekturou. Malta je tvořena hlavně vápencem, který se používá na stavbu domů a většina budov tak má takový hezký zlatavý nádech.

Čím nám to ale Rumunsko rozhodně nepřipomínalo, byli lidé ve službách. Všichni totiž byli hrozně milí, usměvaví a pozorní. Možná proto, že turismus je důležitá součást maltské ekonomiky. Pán, který si nás v hotelu zapisoval u snídaně, se první den zeptal odkud jsme a hned nás česky zdraví Dobrý den a takhle nás vítá každé ráno po zbytek pobytu (dobře, zdraví nás pak už po polski, ale snaha se cení).

Úředními jazyky je angličtina a maltština, všude se tedy v klidu domluvíte anglicky, ale s maltštinou se setkáte minimálně při zkoumání map. Maltština se jako jediný semitský jazyk (kam patří třeba arabština, hebrejština) píše latinkou, ale mají některá svá speciální písmenka. Ħ (ħ) se čte jako "h", ale għ se nečte (třeba slovo Għar, jeskyně, bude znít hádám něco jako "ár"). X se čte jako "š", Ġ s tečkou jako "dž". Maltské slovo, se kterým jsme se setkávali pravidelně, bylo "triq" (ulice).

Hlavním tahákem Malty pro nás byly památky (potápět se neumíme), které nás seznámily s bohatou maltskou historií. Většina těchto památek a muzeí na ostrovech spadá pod Heritage Malta, která nabízí zvýhodněnou vstupenku za 50 euro (Heritage Malta Multisite Pass), se kterou jsme pak oblezli skoro všechna jejich místa, kdybychom to platili všude zvlášť vyjde nás to o 50 euro dráž. Tahle vstupenka nicméně neplatí na jednu ze tří maltských památek zapsaných na seznam UNESCO - hypogeum Ħal Saflieni (další dvě památky jsou hlavní město Valletta a megalitické chrámy). Pokud chcete hypogeum navštívit, musíte si to naplánovat lépe než my, protože vstup do podzemního chrámu je omezen a vstupenky jsou vyprodány na dlouhé měsíce dopředu. Dají se však koupit online.

Historie

A jaká že je ta maltská historie? Vezmu-li to v rychlosti, máte tu megalitické chrámy, jedny z nejstarších staveb na světě, někdy z let 3600 – 2500 př. n. l. , jejich stavitelé pak z neznámých příčin zmizeli. Později ostrov ovládají Féničané (oči na dnešních maltských lodičkách prý odkazují právě k nim), po punských válkách Římané (v Mdině navštívíme vykopaný římský dům). V Bibli se píše o ztroskotání sv. Pavla v roce 60 (v dnešní zátoce sv. Pavla), který na ostrov přinesl křesťanství. Okolo roku 900 jsou na Maltě přítomni Arabové, po nich Normané. V roce 1530 za jednoho sokola ročně daruje císař Karel V. Maltu johanitům (poté co je Osmani vyhnali z ostrova Rhodos). Johanité, nyní už maltézští rytíři, pak bránili ostrov (a celou Evropu) před muslimskými útoky. Osmého září slaví Malťané Den vítězství, v roce 1565 skončilo Velké obléhání, kdy bylo poraženo osmanské vojsko. Velkou roli v tom hráli pevnosti Elmo a Angelo a velmistr řádu La Valette. Po tomto vítězství je vybudováno a na jeho počest pojmenováno dnešní hlavní město Valletta. V roce 1798 se maltézští rytíři vzdali Napoleonovi, který si tu udělal zastávku při cestě do Egypta. Francouzi tu nepobyli dlouho, ani je tu nechtěli. Převzali to Briti, kteří zde vládli až do vyhlášení nezávislosti v roce 1964, Malta však zůstává členem Commonwealthu.

Doprava

Autobusy na Maltě jsou uživatelsky přívětivější než ty madeirské, přesto z nich mám trochu tik v oku a chybět mi nebudou.

Předně je všechny provozuje jedna společnost, Malta Public Transport, zastávky jsou pojmenované, v zásadě na nich jsou jízdní řády a čísla autobusů, které by tudy měly projet. Případně lze pro vyhledávání spojů využít aplikaci na mobilní telefon Tallinja.

Jízdenky se kupují u řidiče a stojí 1,5 eura v zimě, 2 eura v létě (od půlky června do půlky října) a platí na dvě hodiny. My jsme si však v hotelu na recepci koupili za 21 euro Explore Card, která platí pro libovolný počet jízd na sedm dní a odpípne se při každém nástupu u řidiče. Většina autobusů jede do Valletty, kde se dá přestoupit a pokračovat, kam potřebujete. Náš hotel se bohužel ve Vallettě nenachází, bydlíme ve městě Mellieħa, které je sice od hlavního města vzdušnou čarou asi 15 km, ale cesta autobusem nám tam trvá minimálně hodinu a čtvrt, takže trávíme v autobusech hodně času. Možná by to autem bylo rychlejší a pohodlnější, ale řídí se tu vlevo, doprava je hustá, míst k parkování málo, tak proč se stresovat. Místo toho je lepší udržovat se v napětí hádáním odpovědí na následující otázky:

  1. Přijede ten autobus? Většinou ano, ale stalo se nám, že náš autobus prostě jel přes jiné zastávky, aby se vyhnul zácpě. Nebo jsme přišli na zastávku ve Vallettě a náš autobus tam zrovna opravovali dva rozesmátí chlápci v montérkách, když se jim ho podařilo nastartovat, nechali otevřený dveře, nastoupili do dodávky, jeden zamečel jako koza a odjeli. Řidič autobusu nikde, jeli jsme až za čtvrt hodiny jiným.
  2. Jaké bude mít zpoždění? Obvykle tak deset minut minimálně. V čase, ve kterém byste čekali svůj autobus, přijede obvykle úplně jiný. Pak přijedou tři naráz, mezi nimi snad i ten váš. Ve výsledku je tu spíš ten systém "čekej, něco přijede, někdy".
  3. Zastaví mi? Zastávky jsou na znamení (to máme my introverti moc rádi, navazovat oční kontakt s řidičem a mávat na něj)…, když budete mávat dostatečně nadšeně a autobus nebude úplně plný, tak i zastaví. Jo a taky profi tip: připomínám, že se tu jezdí vlevo. Překontrolujte si, že stojíte a máváte na správné straně silnice (a při přecházení silnic se rozhlížejte taky obráceně).
  4. Vejdu se do něj? Vystoupím? Ideálně když jezdíte z konečné na konečnou. To si obvykle i sednete, ale ne vždy, zvláště pokud jedete z turisticky zajímavější destinace. Intervaly mezi autobusy jsou docela dlouhé (na Gozu třeba hodinu i více), autobusy přeplněné, často jsou tam jen jedny dveře u řidiče (občas má autobus jedny dveře na výstup i uprostřed). Když chcete vystoupit, zmáčknete s dostatečným předstihem (v autobuse obvykle hlásí, jak se jmenuje další zastávka) tlačítko Stop a doufáte, že se proderete ven nebo řidič nezapomene zastavit.

Zajímavost: do roku 1931 jezdila mezi Mdinou a Vallettou železnice, kterou postavili Britové v roce 1883 a Malťané ji prý říkali "pozemní loď".

Den 1 – středa 2.5.2018 (Popeye Village)

Letadlo nám letí v poledne, tentokrát v ceně nemáme láhev šampaňského, tak si musím na palubě koupit lahvičku maltského vína, aby se mi dobře letělo. Létání mám ráda, ale jestli se máme zřítit, tak chci být trochu otupělá. Zájezd máme od německé cestovky, koupený je ale přes českého Studenta. Doufám, že na mě nebude nikdo mluvit německy. To, že jsme přeletěli české hranice, poznáme snadno, pole přestanou být žlutá. Na sváču dostaneme bagetku, jsou v ní kapary, kapary nesnáším, ale mám hlad. Přeletíme Chorvatsko, Itálii, Sicílií a asi ani ne za dvě a půl hodiny jsme na Maltě.

Po příletu se nám podaří najít slečnu (mluví anglicky, uff) a úspěšně se dostaneme do minibusu, který nás doveze do hotelu. Koukáme z okénka na krajinu, všímám si graffiti připomínající vraždu investigativní novinářky Daphne Caruana Galizia, ke které došlo minulý rok, v říjnu 2017. Mimo jiné i díky tomu se na žebříčku svobody tisku Malta spadla v roce 2018 ze 47. na 65. místo, což je největší propad v rámci evropských zemí.

Okolo čtvrté se ubytujeme (na recepci naštěstí prodávají i Explore kartu na autobus, tak už to nemusíme dále řešit) a vyrazíme na průzkum okolí. Prvně zamíříme k Popeye Village, vesničce Pepka námořníka, máme to půlhodinku chůze od hotelu. Protože tu jsme asi hodinu před zavíračkou, dostaneme slevu na vstupné (8 euro místo 10,5), ale pohled na kouzelnou vesničku si lze užít i zadarmo z protějšího břehu. Vesnička, známá také jako Sweethaven, byla postavena v roce 1980 jako filmová kulisa pro hraný muzikál o Pepkovi námořníkovi, v hlavní roli s Robinem Williamsem a Shelley Duvall (video pro představu). Dneska kulisy slouží jako zábavní park hlavně pro děti, zkoukli jsme kousek dokumentárního filmu o stavbě kulis a filmu jako takovém, vyzvedli si punč v ceně vstupenky a ani nám nevadilo, že zbytek musíme proběhnout tak trochu v rychlosti...alespoň tu už skoro nikdo nebyl. Na rozloučenou nám tu personál v kostýmech postav z filmu zatančí a šlapeme dál.

Cestou vedoucí políčky dojdeme do Mellieħy, z průvodce (tentokrát jsme sáhli po Lonely Planet, který většinou není naše první volba) mám vytipovanou dobrou restauraci Rebekah's na večeři, ale má otevřeno až od sedmi, většina těch "lepších" restaurací má na Maltě otevřeno jen přes oběd a pak až večer. A tak se zatím touláme uličkami až zaplujeme na jedno pivo do jakéhosi sportbaru. Místní maltský ležák se jmenuje Cisk (čisk), ale nechceme experimentovat takhle zprudka a tak sáhneme po Stelle. V restauraci pak zahajuju svou okružní jízdu v ochutnání mořského vlka, Oskar si vyzkouší maltské národní jídlo, králíka, v tomhle případě jako ragú s těstovinami.

Procházkou kolem nasvíceného kostelíku se vracíme do hotelu.

Den 2 – čtvrtek 3.5.2018 (Valletta)

Na dnešek máme naplánovaný průzkum hlavního města Valletta, taky abychom mj. zjistili, jak to vypadá na autobusovém nádraží, když pak budeme muset přestupovat. Hned před hotelem je zastávka, tak se na ní postavíme, hele jede zrovna autobus, co potřebujeme, tak máváme. Nezastaví. Hm, asi musíme mávat víc. Jede druhý autobus, máváme víc, zase nezastaví. Co je to tady za debilní řidiče? To máme skočit před ten autobus? Chvilka zpytování, kde se stala chyba...Aha, stojíme na špatné zastávce, stojíme v protisměru, tady nám samozřejmě nezastaví. Popojdeme na správnou zastávku, bohužel jsme právě propásli dva autobusy a další přijede docela za dlouho. Zdá se to věčnost, protože teplota je asi šestnáct stupňů, fouká vítr, pocitová teplota třináct. Oskar zmiňuje, že Malta leží níž než nejsevernější cíp Afriky. Já zatím přemýšlím, proč jsem si nepřibalila čepici a rukavice.

Valletta byla jmenována evropským hlavním městem kultury pro rok 2018, součástí je možná i série třinácti bílých soch rozmístěných ve vallettských ulicích, které mají znázorňovat maltská přísloví. Postupně jsme objevili skoro všechny (doslovné překlady jsou anglicky, protože maltsky umím asi jen tři slova, interpretaci nechávám na vás).

Hned po vystoupení z autobusu míjíme na obrovském prostranství fontánu se třemi Tritony. Je hnusně, tak teď nefontání. Potom přejdeme most, výhled na příkop je teď zakrytý a projedeme moderní městskou branou. Ani vlastně moc jako brána nevypadá, nahradila nepříliš hezkou předchozí bránu. Stejný architekt navrhl i novou budovu parlamentu, hned napravo za branou. A za parlamentem italský architekt pokračoval. Dříve tu stála krásná budova Opery, ale byla během druhé světové války zničena, a až po šedesáti letech sporů, jak se zbytky budovy naložit, zde bylo mezi přeživšími sloupy vybudováno open-air divadlo.

Celou Vallettou teď ale proběhneme k jejímu nejvytrčenějšímu cípu, kde se nachází pevnost St. Elmo a v ní válečné muzeum. U pokladny kupujeme za 50 euro výše zmíněnou multi vstupenku HM (jinak by byl vstup 10 euro). Expozice nás provede od nejstaršího období až po současnost. Pevnost sehrála svou důležitou roli při velkém obléhání Malty v roce 1565, chránila vstup do Velkého přístavu. Pevnost sice osmanská vojska pod vedením Mustafy Paši nakonec dobyla, ale za cenu velkých ztrát. Prohlásil prý "Bože, když nás tak malý syn přišel tak draho, jakou cenu budeme muset zaplatit za jeho velkého otce?" čímž myslel pevnost St. Angelo (kam se podíváme jiný den).

Dalším exponátem jsou zbytky dvouplošníku Gloster Sea Gladiator pojmenovaném Faith (Víra), mělo by to být údajně jedno ze tří letadel (další se jmenovaly Hope a Charity), které se během druhé světové války v roce 1940 účastnily bitvy o Maltu.

A ještě jeden zajímavý příběh tu vypráví, o operaci Pedestal, námořní operaci, která měla za úkol v roce 1942 dopravit z Gibraltaru na Maltu velmi potřebné zásoby, jinak by se Malťané museli vzdát. Z obrovského konvoje do cíle přivezlo svůj náklad pět lodí včetně SS Ohio s palivem.

Prohlídka byla vyčerpávající, něco bychom pojedli. Hned za Velmistrovým palácem narazíme na zřejmě nedávno opravenou (alespoň podle fotek na Street View) tržnici s občerstvením. Jeden ze stánku je passtizzerie, nabízejí oblíbenou maltskou svačinku pastizzi, qassatat nebo kannoli, když vás honí mlsná. Dáváme si dvě qassataty, takové mošničky plněné ricottou, já si dávám plněnou špenátem. Dobré jsou obě, ale ta ricottová o něco víc.

Hlad zažehnán, můžeme si jít prohlédnout palác (vstup na HM, jinak 10 euro). Dříve to bylo sídlo velmistrů maltézského řádu, pak tu byl maltský parlament (který se roku 2015 přemístil do zmíněné nové budovy) a dnes tu sídlí maltský prezident. Podívat se můžete na nějaké ty gobelíny, obrazy velmistrů, síně, kde se přijímají zahraniční návštěvy, brnění a ještě více brnění v palácové zbrojnici. Taky tu je zrovna výstava obrazů Pabla Picassa a Joan Miró. Tyhlencty abstrakce, to má Oskar rád. V části, kde Miró přemaloval staré obrazy krajinek se ptá, proč to takhle prznil.

Poslední dnešní muzeum je Archeologické (vstup na HM, jinak 5 euro), jsou tu k vidění hlavně různé artefakty, figurky (Spící dáma z Hypogea, Maltská Venuše z chrámu Ħaġar Qim), nástroje, modely megalitických chrámů, ozdobené šutry z megalitických chrámů a sbírka mincí napříč maltskou historií (a že je to velká sbírka).

Je čas zahnat žízeň, Oskar si vytipoval kavárnu, nebo spíš pivní bar, 67 Kapitali, kousek od hlavní ulice. Čepují tu hlavně piva z maltského minipivovaru Lord Chambrey, pivovar sídlí na Gozu a svá piva má pojmenovaná podle maltských míst - ochutnat můžete třeba Blue Lagoon, San Blas, Golden Bay. Oskar si na začátek poněkud nešťastně vybere Fungus Rock, což je zrovna stout. Do kavárny se několikrát vrátíme, nejen kvůli pivu, ale i pro jídlo, nabízí maltskou specialitu, sendviče ftira, maltský chléb servírovaný s různými náplněmi.

Ještě se touláme vallettskými uličkami, ve 12 hodin a v 16 hodin se z Horních zahrad Barrakka pálí z čestné baterie, která dříve zdravila cizí plavidla. Ze zahrad je výhled na Velký přístav, tzv. Trojměstí včetně pevnosti Saint Angelo, lze se odsud nechat svézt dolů k trajektům moderním výtahem (dolů je cesta zdarma, nahoru jen když máte lístek z trajektu, jinak vás vyveze asi za euro). Zrovna nám to časově vychází, že bude salva, tak se připravíme, nažhavíme foťáky, já pustím video, že si výstřel natočím....a těsně před výstřelem mi dojde baterka. Prostě profík.

Zpátky na hotelu si sedneme na chvíli do baru, že ochutnáme zdejší limonádku Kinnie z hořkých pomerančů a výtažků z bylinek. Nejprve musíme překonat nedorozumění, protože si řekneme o "kinís" a pán nám přinese Guinnesse. Limonádka to není špatná, ale pořád je to sladká limonáda, a to nám až tak nejede.

Den 3 – pátek 4.5.2018 (Gozo)

Dnes nás čeká výlet na Gozo, autobusy na Gozu jezdí ještě v delších intervalech než tady, tak aby nám to nějak pěkně vyšlo, raději vynecháváme snídani a naskakujeme na autobus tak, abychom stihli trajekt v osm. Trajekt jezdí jednou za tři čtvrtě hodiny a jízdenka se platí až při cestě zpátky z Goza (4.65 eura).

Necháme se vyvézt k chrámu Ġgantija, jeden z nejstarších chrámu na světě (vstup na HM, jinak 9 euro). Roste tu rohovník, strom, jehož plody se nazývají karob. Protože semena jsou vcelku vždy stejná, používala se jako závaží (karát je odvozen právě od karobu).

Kousek od chrámu je větrný mlýn Ta'Kola, který slouží jako malé venkovské muzeum.

Autobus do vedlejší vesnice nám těsně ujel, tak nám nezbývá než jít pěšky. Slunce svítí, silnice je rozpálená, není moc kam se schovat, naštěstí se vzdálenosti na mapě zdají být větší než ve skutečnosti jsou, mineme sochu Ježíše na kopci a za chvilku jsme v Marsalfornu. Tady se s výhledem na zátoku naobědváme a vyrážíme podél pobřeží dál k solným odpařištím.

Teď už se spíš ploužíme, rozhodneme si trasu trochu zkrátit, původně jsem si myslela, že bychom se zašli podívat na oblouk Wied il-Mielaħ, ale už nás bolí nohy, žízeň taky útočí a tak zamíříme rovnou k bazilice Ta'Pinu. Bazilika stojí tak nějak uprostřed ničeho, takže se můžete kochat výhledem (na to okolní nic). Naproti bazilice je kopec (v našem stavu je to spíš taková velká hora), kam vede křížová cesta a teoreticky se tam můžete vyšplhat a mít ještě hezčí výhled na ostrov. Teoreticky.

Pak už opravdu nemůžeme a popojedeme autobusem pár zastávek k bývalému Azurovému oknu. Azurové okno je vidět hned v prvním díle Game of Thrones, když se Daenerys vdává za Khal droga Přírodní oblouk se bohužel minulý rok během bouřky rozpadl, ale i tak to stojí za návštěvu. Je tu tzv. Vnitrozemské moře, laguna, která je spojena s mořem tunelem a Fungus Rock, houbová skála, na které roste nějaká speciální houba. Maltézští rytíři věřili v její léčivé účinky a zakázali na ostrůvek vstup. Na dodržování zákazu dohlížela hlídka z blízké věže Dwerja.

Místo je to stále návštěvníky oblíbené, autobus odsud jezdí v hodinových intervalech a ačkoli nic nepodceňujeme a na zastávku se postavíme zavčasu mezi prvními, přesto nás čeká boj o místo v autobuse nejen s českými agresivními matkami, které neváhají použít kočárky k vašemu zmrzačení a děti k citovému vydírání, ale i s chuchvalci cizinců, pro které je nějaké řazení do fronty neznámým kulturním konceptem.

Ve Victorii, hlavním městě Goza, musíme přestoupit na autobus, který nás vezme zpět k trajektu. Máme na výběr z několika autobusů, jeden by nás nejprve vzal rovnou na trajekt, ale museli bychom počkat deset minut. Jenže my evidentně raději chceme vlát hodinu na tyči v přeplněném autobuse, který nás vezme na okružní jízdou po ostrově. Tak ještě, že jsme ušetřili těch deset minut...to je tak, když se rozhodujete v časovém stresu.

Na trajektu zjišťuju, že jeden den tu sice mrznu, ale druhý den jsem rudý rak. Zítra bych se asi měla namazat.

Zpátky na hotelu, přemýšlíme, co s večeří. Bohužel s výběrem restaurace tentokrát sáhneme navzdory příznivým recenzím vedle. Chci taky vyzkoušet maltského králíka, ale jídlo nevypadá ani nechutná moc vábně, taková školní jídelna (a kovová miska s přílohou dojem jen dorazí).

Den 4 – sobota 5.5.2018 (Mosta, Mdina, Rabat)

Po včerejším šlapání je potřeba šlapat ještě víc, odpočinek počká. Dneska vystupujeme ve městě Mosta, přes které jinak vedou všechny naše cesty do Valletty.

Už v devět klepeme na dveře menších katakomb Ta’ Bistra (menších ve srovnání s katakombami, které navštívíme dnes později; vstup v rámci HM, jinak 5 euro). Katakomby byly mimo jiné později využívány i jako přístřešky pro zvířata.

Dominantou Mosty je krásná Rotunda (vstupné 2 eura), jejíž kopulí v roce 1942 dovnitř spadla německá bomba, ale jako zázrakem nevybouchla (mají tu její repliku).

Z Mosty nás čeká dlouhé šlapaní do Mdiny. Vezmeme to přes klidný národní park Ta' Qali. Marně cestou hledáme tzv. cart tracks, rýhy připomínající kolejnice ve vápenci, rozeseté různě po ostrovech. Mám sice poznačeno, že by to mělo být cestou, ale evidentně to mám poznačeno špatně. Tak se aspoň kocháme výhledem na Mdinu. Druhá zastávka měla být u tzv. Ježíšova stromu, jde o strom, který byl podle legendy zasažen bleskem a nyní jeho kůra a kmen připomíná Ježíše na kříži. To jsem si taky poznačila blbě, ale zahlédneme ho později alespoň z autobusu.

Mdina byla dříve hlavním městem Malty, založily ji Féničané, později tu sídlil římský guvernér, Arabové město opevnili a hradbami oddělili od Rabatu. Jako hlavní město sloužila až do příjezdu johanitů, kteří si za sídlo vybrali Birgu u dnešní Valletty. Dnes se ji přezdívá "Tiché město" (dovnitř ani nesmí auta), což si prý nejlépe vychutnáte k večeru, když opadnou návaly turistů.

My jsme si nicméně vybrali k návštěvě sobotu a zrovna se tu koná středověký festival, neměli jsme o něm tušení, a tak když se procházíme středověkými uličkami a potkáváme obchůdky s prodavači ve středověkých kostýmech, vyslovuje Oskar domněnku, že to tady mají třeba ti prodavači povinné a běžně tu tak prodávají. I přes hojnou turistickou návštěvnost se tu stále dá sejít do vedlejších uliček a užívat si klid bez lidí, město je kouzelné.

Zastavíme se v kavárně Fontanella, Oskar si ji vytipoval s tím, že je tu krásný výhled z hradeb a prodávají tu maltskou IPU Stretta, inspirovanou slavnou vallettskou ulicí Strait Street, dříve známou pro bohatý noční život. Máme štěstí, kavárna je asi hodně oblíbená, ale nám se podaří ukořistit stůl. Oskar si dává skvělý datlový koláč, datle mají na Maltě taky rádi a já si dávám nějaký sněhový jahodový zákusek, v lístku je to pod jakousi sekcí Extravaganza a když mi onen dezert přinesou s hromadou zmrzliny, barevného zdobení, pochopím proč. A taky se cítím, že je mi pět let. Kromě toho ještě musíme sníst obří salát. Co je na něm především zajímavé, je fakt, že obsahuje celé JEDNO kolečko okurky. Okurka se totiž zdá být (minimálně v tomto období) na Maltě vzácným zbožím, když jsme si chtěli jednu koupit v obchodě, stála skoro 80 korun.

Mdinu opouštíme její hlavní branou, která se také objevila v Game of Thrones (jako brána do King's Landing). Kousek za branou je Domvs Romana (vstup na HM, jinak 6 euro), muzeum postavené na náhodou objevených ruinách římského domu (při této příležitosti bych doporučila skvělé přednášky yaleské profesorky Diane Kleiner o římské architektuře). K vidění jsou tu hlavně mozaiky nebo kusy císaře Claudia.

Pokračujeme Rabatem, cestou se zakousneme do jednoho skvělého cannoli a vstoupime do podzemí. Katakomby sv. Pavla (vstup na HM, jinak 5 euro) je velký komplex podzemních hrobek, taková naše náhrada za Hypogeum.

Už nás bolí nohy, tak se ještě necháme odvést k Dingliho útesům u moře a frčíme zpátky domů.

Den 5 – neděle 6.5.2018 (Birgu)

Po hodinové cestě do Valletty se nám už nechce řešit, na jaký autobus přestupovat, a tak zvolíme pro cestu do Birgu (neboli Vittoriosa) trajekt (odjíždí od onoho barrackého výtahu). Jezdí každou půlhodinu, zpáteční cesta stojí asi tři eura a určitě to je příjemnější než objíždět celý ten velký záliv.

Vstup do maltského námořního muzea (vstup na HM, jinak 5 euro) je opravdu hodně nenápadný, nicméně zamíříte-li si to od trajektu k pevnosti St.Angelo, nemůžete budovu, ve které se dříve peklo pro britskou námořní flotilu, minout. Jedním z exponátů je figura z přídi lodě HMS Hybernia, která sloužila skoro 100 let, až byla roku 1902 prodána a rozebrána. Dřevo z lodi použili maltští pekaři, což vedlo k otravě obyvatelstva olovem (obsahovala ho barva použitá na dřevo).

Pokračujeme k pevnosti St. Angelo (vstup na HM, jinak 8 euro), která sehrála onu důležitou roli při Velkém obléhání. Akorát nám to vyjde, že stihneme přes vodu vidět výstřel česné salvy v poledne. Tentokrát to i zvládnu natočit. Dvojice stojící vedle nás na hradbách sice kouká podezíravě, proč nedočkavě zíráme směrem k Vallettě, ale pak když zazní výstřel, blahosklonně naznačíme, že jim klidně dáme další tipy (ok ok, to se odehrává jen v našich představách, ale stejně si myslím, že za námi pak po pevnosti chodili schválně, aby z nás něco vytáhli).

Máme hlad, zkusíme jeden z tipů průvodce, restauraci Tal-Petut, sice by měla být dnes otevřená jen po předchozí rezervaci...ale otevřeno je. Malá rodinná restaurace má svůj speciální koncept, nenabízí výběr z jídelního lístku, ale na stůl vám přistane výběr různých předkrmů z místních surovin (třeba maltský sýr z ovčího mléka ġbejniet). Pokud nejste po té náloži jídla plní, můžete pokračovat hlavním chodem. Jídlo je opravdu skvělé, strávili jsme tu asi tři hodiny, ne teda úplně dobrovolně, protože jediné, co pokazilo dojem ze zážitku, byla laxnost obsluhy v závěru. Horší než čekat v restauraci na jídlo, je čekat na účet. A když si pak pro ten účet dojdete a dostanete účet toho jediného jiného obsazeného stolu, říkáte si "Proč... proč si to tak kazíte, vždyť to jídlo bylo výborný".

Poslední zastávkou v Birgu je Inkvizitorský palác (vstup na HM, jinak 6 euro), sídlo maltské inkvizice mezi lety 1574 až 1798, jediná budova svého druhu, která je otevřena veřejnosti. Kromě inkvizitorské stolice je tu k vidění třeba díra, kam odkládali stolici vězni. Nebo výstavka betlémů.

Vracíme se trajektem do Valletty, nějak tu ale není v neděli, kam zajít na dobré pivo, tak si koupíme zásoby v obchodě a na hotelu se z terasy kocháme výhledem na Červenou věž, jedné z asi deseti strážných věží Lascaris.

Den 6 – pondělí 7.5.2018 (Ħaġar Qim, Mnajdra, Għar Dalam)

Pondělí věnujeme prozkoumávání pro nás nejvzdálenější části ostrova. Počítáme s tím, že strávíme hodně času v autobuse, tak ani dnešní plán není nijak nabitý.

Procházkou z vísky Qrendi dojdeme ke dvěma megalitickým chrámům Ħaġar Qim a Mnajdra (vstupné na HM, jinak 10 euro). Oba chrámy jsou proti dešti a slunci kryté zastřešením a zpáteční cestu ze vzdálenějšího chrámu Mnajdra si můžete prodloužit naučnou stezkou po místní krajině kolem další strážní věže (ta patří ale do jiné série věží než naše Červená věž). V dálce je vidět neobydlený a chráněný ostrůveček Filfla, který Britové používali až do roku 1971 jako cvičný terč.

V přidruženém návštěvnickém centru se můžete podívat na krátké 3D video o chrámech a pak si na malých modelech vyzkoušet, jak sluneční paprsky dopadají na chrámy v období rovnodennosti a slunovratu. Maltskou Venuši pocházející odsud jsme už dříve viděli v Archeologickém muzeu ve Vallettě. Taky jsou tu k vidění kameny s tečkami. Některé tečky jsou dekorativní a o jiných tečkách si vědci myslí, že nějak souvisí s vesmírnými tělesy.

Od muzea dojdeme na vyhlídku na mořskou jeskyni Blue Grotto. Z nedaleké vísky odsud jezdí výpravy na lodičkách, ale Oskar mě dopředu vyděsil popisem turistického masokombinátu, takže jsme to ani nezvažovali... nicméně tady nahoře to nevypadá tak strašně a asi jsme tomu mohli dát v tuhle mimosezónní dobu šanci. Ale stejně by se nám nechtělo šlapat zpátky do kopce.

Od vyhlídky nám jede autobus, chceme se dopravit k jeskyni Għar Dalam, která je odsud vzdušnou čarou sice asi jen deset kilometrů, ale spojení autobusem vychází na víc jak hodinu. U letiště přestoupíme, právě přiletěvší polská rodina se snaží u řidiče neúspěšně zaplatit padesátieurovkou. Zatímco polská maminka létá po autobuse sem a tam a pokouší se sehnat drobné (ha, můžeme hrdinsky nabídnout výpomoc), její manžel sedí s dětmi na sedadlech za námi a směje se. Nemysli si chlapče, ona tě ta sranda přejde až tě žena později zjebe.

U jeskynní pokladny (vstup na HM, jinak 5 euro) nás pan pokladní pošle nejprve do jeskyně, abychom se vyhnuli skupinovému zájezdu a až při cestě zpátky si prohlédneme muzeum. V muzeu je spousta kostí, třeba kostra trpasličího slona. Sloni přišli na Maltu nikoli z Afriky, ale z Evropy, v době, kdy byla Malta ještě spojená se Sicílií a pak, když se z ní stal zase ostrov, sloni se tu zmenšili.

Zbytek dne se rozhodneme strávit poflakováním (a popíjením piva) ve Vallettě, máme k tomu poslední příležitost.

Večer na hotelu jako každý den marně hledáme na nástěnce nějaké informace o tom, kdy bychom měli očekávat transport z hotelu. Odjezd se blíží a začínám být nervózní. Přelouskám sice německý text, ale o odjezdu nic. Delegátka se nejspíš pravidelně do hotelu dostavuje, ale v naprosto debilní časy jako v 11 dopoledne. Nezbývá než zítra zavolat na uvedené číslo a zeptat se.

Den 7 – úterý 8.5.2018 (Comino, Buġibba)

Náš poslední maltský den jsem nám naplánovala výlet na malý ostrov Comino mezi Maltou a Gozem. Jsem ráda, že jsem se nedala odradit Oskarovým prvotním "co tam, nic tam pořádně není". V podstatě má pravdu, turisti sem jezdí hlavně kvůli kouzelné Modré laguně. Přijíždíme první lodí, kterou jsme našli (10 euro za zpáteční cestu), v devět ráno, zatím je tu relativně klid. Oskarovi dám čas na focení, já zatím zjistím, kdyže nás u hotelu zítra vyzvedne transport, popíjím pivo, sleduju vlnky a připlouvající davy návštěvníků.

Když se Oskar nabaží focením vody na dlouhý čas, vyrazíme na procházku ke strážní věži. Ostrov získal své jméno podle kmínu, marně se snažíme najít nějakou rostlinku, která by mohla být kmínem. Když se vrátíme k laguně, už je obsypaná lidmi. Rychle pryč.

Odpoledne trávíme ve městě Buġibba, prý je to oblíbený turistický resort. Nevím proč, přijde mi to jako docela ošklivé město, ale nachází se tu Maltské národní akvárium (vstup je taky na HM, jinak asi 14 euro). Akvárium spolupracuje s neziskovou organizací, která každý den chodí na rybí trh ve Vallettě a kontrolují, jestli ulovení žraločice v sobě nemají vajíčka. Vajíčka případně odeberou, v akváriu je pak nechávají vylíhnout a žraločátka pak vypouští zpět do moře.

Vedle akvária je stylový bar Café del Mar, kde můžete u bazénku popíjet míchaný drinky a pozorovat moře. Platí se tu vstup, ale když jim slíbíme, že jim bazén neokoupeme a moře nevykoukáme, pustí nás na drink bez vstupného.

Večer jsme chtěli ještě zajít k jedné laguně, ale protože nás autobusák zapomene vyhodit na zastávce (myslím, že byl příliš zaměstnán usmíváním se na jakousi slečnu, než aby se zabýval podružnostmi jako jsou dva cestující, co se snaží vystoupit z jeho přeplněného autobusu) a začínám být lenošná, jdeme místo toho na večeři.

Pak už nám nezbývá než se zabalit, trochu se prospat, ve čtyři hodiny ráno pro nás přijíždí letištní transfer (předtím se nás ještě snaží unést pán v černém autě) a v sedm odlétáme zpět do Prahy.

Dovolená to byla krátká, ale asi nejpohodovější, nikam jsme se nehonili, hodně jsme pili, jedli (už mi ten účet ale neukazujte, v eurech se to všechno zdá takové levné), skoro by se dalo říct, že jsme byli ... na dovolené! Tak zas příště u nějakého teroru.

Video

Video obsahuje různé náhodné záběry. Měla bych asi točit víc, abych z toho mohla pak udělat něco smysluplnějšího, ale často se stydím. A když už se nestydím, tak mi dojde baterka. A tak tohle video raději nedává smysl žádný.

Kdyby vás zajímalo, proč tam hraje zrovna Enrique, tak na nám na to tancovali v Popeye Village, což uvidíte ve videu. Tak proto.

Další cestovatelské deníčky