Itálie 2018
Účastníci zájezdu: Já a Oskar
Datum: 8. 9. - 16. 9. 2018 (8 dní)
Celkem peněz: 40 000 CZK
Ubytování: 15 000 CZK
Doprava: 10 000 CZK
Vstupné: 5 200 CZK
Jídlo (a piva): 8 300 CZK
Úvod
Čím kratší dovolená, tím déle mi snad trvá sepsat deníček... Takže snad bez dlouhého úvodního zdržování rovnou k věci. Rozhodně nemáme ambice objet za týden celou Itálii, pomalu se přibližujeme k modelu "klidná dovolená", takže cílem je jen pár míst na severu v okolí jezera Garda. I tak to budeme mít nabité.
Den 1 - sobota 8.9.2018 (Cave del Predil, Spilimbergo)
Kolem osmé vyrážíme, bereme benzín a rakouskou dálniční známku (poznámka pro budoucí výlety, ano, dálniční známku v Brně na benzínce prodávají), první zastávku máme naplánovanou až kousek za italskými hranicemi. Cestou čtu z průvodce seznam italských filmů a přemýšlíme, které jsme už viděli (třeba Gomora, Božský, nebo Sváteční oběd) a na které bychom se mohli podívat (ten zbytek).
Asi ve tři dorážíme do vísky Cave del Predil (Raibl), dříve zde fungoval důl na olovo a zinek (olovo a zinek se prý často vyskytují společně), zavřený byl v roce 1991 a dnes městečko vypadá poměrně vylidněně. Kupujeme si kombinovaný lístek (2x10 euro) na prohlídku dolu a máme tak akorát čas si prohlédnout místní malé vojenské muzeum, pokud teda dojde paní, která by ho měla otevřít, nijak s tím zrovna nespěchá.
Ve čtyři nám začíná komentovaná prohlídka dolu, na to, že jsme asi desetičlenná skupina ve městě, kde osazenstvo muzea tvoří polovinu obyvatel města (dobře, ve skutečnosti zde prý žije asi 400 lidí, ale moc jsme jich neviděli), dostáváme s Oskarem extra průvodce, který nám udělá prohlídku v angličtině. Mimoděk na průvodci vyzvíme, že je brazilský geolog, co si tu našel italskou dívku, ale za měsíc jede zase zpátky domů. Asi to s dívkou nevyšlo.
V dole se nemohlo fotit, takže mi musíte věřit, že vás svezou elektrickým vláčkem. Jeden z tunelů, vede do slovinského Logu Pod Mangartom, odkud přicházela třetina horníků a tunel byl využit během první světové války rakouskouherskou armádou pro přesun vojáků a materiálu. Za studené války tu pak byl podzemní hraniční přechod mezi Jugoslávií a Itálií.
Na benzínce je zavřeno, ale je tu automat, a s tím nás nevylekají, to my už známe a úspěšně na několikátý pokus natankujeme. Naši tankovací taktiku od nás dokonce odkouká jakýsi francouzský motorkář.
K přenocování jsem náhodným zapíchnutím prstu do mapy vybrala hotel ve městě Spilimbergo, které sice není v našem průvodci, ale disponuje překvapivě malebnými uličkami. Město je prý známe svou školou mozaiky, tak si tu stylově zajdeme na pivo Mosaic. Taky tu je obchůdek s rumunskými specialitami, kde prodávají nakládaný vodní meloun, což bychom určitě koupili a zkusili ale (naštěstí) mají už zavřeno.
Vracíme se do hotelu, náš recepční zaujatě hraje na automatech v hotelové restauraci. Snad tu neprohraje celou výplatu.
Den 2 - neděle 9.9.2018 (Vajont, Arte Sella, Monte Grappa)
Už minule, kdy jsme Itálií projížděli do Švýcarska, jsem pochopila, že nějaká zelenina nebo vajíčka k snídani se tu moc nenosí. Takže si v hotelu užíváme po ránu pořádnou dávku ranního cukru skrze různé buchtičky, marmeládky a nutelly, které si můžeme namazat na divný suchar (fette biscottate). Mažu si suchar máslem a lačně koukáme na talíř salámů, které tu snídaňová servírka nosí ostatním. My chceme taky!
Přehradu Vajont vybudovali na konci padesátých let, byla jednou z největších na světě, ale dva roky po jejím dokončení se do přehrady zhroutil kus hory, vlna vody se přehnala přes přehradu (přehrada samotná vydržela) a srovnala se zemí pod ní ležící město Longarone, zabila přitom na 2000 lidí (video o katastrofě na Youtube).
Výstup – tedy myslím výstup autem, takže vlastně výjezd - na horu Monte Grappa je náročný. Jedeme naštěstí od severu, většina návštěvníku nejspíš jede z nebo do města Bassano del Grappa, takže cesta je volná. Kousek od vrcholku je památník a kostnice, připomínající bitvu první světové války, která se tu odehrála mezi italskými a rakousko-uherskými vojsky. Jeden z hrobů tu uchovává ostatky vojáka jménem Peter Pan.
Na odpoledne máme naplánovanou dávku přírodního umění v open air ‚galerii‘ Arte Sella. Jsou zde v zásadě dvě trasy, jedna kratší na hodinu je placená (2x8 euro) a jedna zadarmo je dvouhodinová procházka lesem, nemáme však dnes tolik času, protože ještě musíme dojet zavčas do našeho penzionu u největšího italského jezera Lago di Garda, takže jdeme jen na tu hezčí placenou.
Po takovém uměleckém zážitku už nám nezbývá než se jen ubytovat. Opakuji Oskarovi, že tato dovolená je volnější už jen proto, že celé 4 noci spíme na stejném místě, a dokonce si dnes úplně v klidu a pohodě můžeme po vybalení vyrazit večer do městečka Riva del Garda a dát si tu pivo.
Den 3 - pondělí 10.9.2018 (Strada delle 52 Gallerie)
Na dnešek máme naplánovanou túru - Strada delle 52 Gallerie – tzv. cesta 52 tunelů. Horská cesta byla vybudována během necelého roku 1917 italskou armádou, skrytá před rakousko-uherským dělostřelectvem. Prý to byla oblíbená trasa pro sjezd na horském kole, ale smrtelné nehody donutili instalovat proticyklistické zábrany na obou vstupech na trasu. Nejdelší tunel má přes 300 metrů, a i když je sem tam vytesáno okénko, baterka je pro bezpečnější průchod potřeba.
Na startovním parkovišti míjíme skupinku Čechů, kteří zkoumají, co je špatně s jejich autem, shánějí drát, který jim poskytnout nemůžeme. V parkomatu najdeme pár zapomenutých euro, a tak neznámému dárci děkujeme za zaplacení značné části šestieurového celodenního parkovného. Vybaveni vodou i baterkami (ano, nakonec se i my dokážeme poučit a vzít si sebou baterku na cestu, kde se očekávají tunely) vyrážíme na cestu. Tunely mají výhodu, že jak tak šplháte v potu nahoru, v tunelu se alespoň schováte před žhavým sluncem. Nevýhoda je, že se nemůžete úplně kochat výhledy na krajinu, ale naštěstí je tu dost prostoru mezi jednotlivými tunely se na nějakou tu nádheru podívat. Než nastane mlha, ...jak jinak, když tu jsme my.
Jako vždy nespěcháme, kocháme se, takže nás za chvíli dohoní ona skupinka Čechů, v čele s pánem v důchodovém věku. No co no, já prostě nespěchám! Jedna z prvních otázek je, jestli jsem z Prahy. Jak to sakra poznal?! Oskar mi pořád tvrdí, že pražsky nezpívám. Ptá se, co máme dobrého k jídlu a že vymění buchtu za pivo, a tak se za lok piva o buchtu rozdělíme.
Po asi třech hodinách výstupu dorazíme k chatě Rifugio Achille Papa, pojmenované po italském generálovi z první světové války. Pán, kterému se lok piva nezdál jako adekvátní protihodnota za půl buchty, mi tu kupuje panáka čehosi dobrého na zahřátí. My si na zahřátí a posilnění ještě objednáme minestrone. Vypadá to hůř, než to chutná a já bych to spíš nazvala fazolovým gulášem, než jakou mám představu o minestrone, ale co já vím, nejsem Ital a pod minestrone se koneckonců vejde ledasco. Svátek má dnes teta Irma, hážu do sebe dva růžový zázraky a doufám, že přežiju cestu dolů.
Nejdeme už tunelovou cestou, protože dolů by to bylo tunely ne tak pohodlné a vybereme si o něco delší, ale pozvolnější cestou okolo.
Den 4 - úterý 11.9.2018 (Gardaland)
Na horské dráze jsem byla jen na pražské Matějské pouti a tu nám letos bohužel rozebrali. Abychom se dostali do zábavního parku Gardaland, musíme přejet až na druhou stranu jezera Garda. Hlavní sezóna jim sice skončila o víkendu, ale zdá se, že děti tu mají prázdniny až do 16tého září, a tak je tu lidí stále hodně. Dimenzování prostoru pro frontové hady lidí nám nicméně napovídá, že v létě to musí být peklo. Vstupné dělá pro nás dva 81 euro (+ pět parkovné), ale můžete si koupit různé druhy expresních lístků, které vám zkrátí čekací doby. My čekáme obvykle deset až dvacet minut na každou jízdu, což je ještě snesitelné, nicméně jsme trošku nevychytali naše batůžky. Na žádnou z atrakcí si totiž z bezpečnostních důvodů nemůžete vzít batůžek a sice se sem tam vyskytují placené skříňky, ale ty jsou všechny většinou plné a kdyby nebyly plné, tak vám akorát sežerou Euro a vysmějí se vám.
Druhou variantou je nechat si batůžek na nehlídaném háčku. Což je asi zvládnutelná varianta, pokud máte v batůžku jen pláštěnku a svačinu, ale Oskarův foťák tam nechávat osamocený nechcete.
Takže se musíme na každou jízdu střídat a jezdit postupně. Poznámka na příště: nebrat si do zábavního parku nic cenného, co nestrčíte do kapsy.
Zvládli jsme nicméně ojet všechny jízdy, co jsme chtěli, většina jich je vidět na videu níže. Nejvíc se nám líbil Oblivion, kde vás nechají chvíli viset a zírat do hlubiny, než vás pustí dolů a pak takový volný pád z věže. Sice je to krátký zážitek, ale čekání o to intenzivnější. Atrakce Blue Tornado je jednou z těch starších v parku a vypadá (a asi i je) nejbrutálnější, ale jízdu jsme si ani neužili, protože se celou dobu jen snažíte, aby se vám neutrhla hlava. Doporučuju.
Ale jinak to bylo parádní, ještě teda jediná divná atrakce, na kterou zabloudíme omylem, nasednete na vozítko, do ruky dostane laserovou pušku, a projíždíte jakousi egyptskou hrobkou, kde na vás číhají egyptští terminátoři. Nepochopili jsme, jestli je to odkaz na Hvězdnou bránu, proti komu vlastně bojujete, či po čem vlastně máte střílet. Ale protože já jsem divoký střelec, a nevzdala jsem se, dá se říct, že jsem ve střelbě vyhrála nad Oskarem, který jen nevěřícně kroutil hlavou. Jestli teda bylo cílem vyhrát nad svým spolujezdcem. Já říkám, že ano, a že jsem vyhrála!
Při cestě zpět se zastavíme u kostelíku ve skále - u svatyně Madonna della Corona. Dá se sem sice udělat asi dvouhodinový výšlap odspodu, ale na to jsme dnes už moc vyčerpaní , hladoví a brzy se bude stmívat. Už takhle mám problém vyškrábat se po té lehčí cestě odshora nazpátky k autu.
Večer trávíme v posteli nad YouTube videi jízd u různých zábavních parků po celém světě. Kdybyste se chtěli projet na tom co my dnes, tak výběr z toho co je na Youtube k dostání: Raptor, Blue Tornado, Oblivion, Shaman, divnojízda v Egyptě, Jungle Rapids, Fuda de Atlantida.
Den 5 - středa 12.9.2018 (Varone, Maria Dolens)
Středu máme rozfrcanou na takové pojíždění po okolí. Jako první si zajedeme kousek od našeho hotelu ke krásnému vodopádu Varone ve skále, u vodopádu je i malá botanická zahrada, my jsme tu první tak si můžeme užívat klid.
Vracíme se k Arte Sella projít si onu volnou trasu, na kterou nám v neděli už nezbyl čas, není tak bohatá na díla k vidění, ale budeme to počítat i jako minitúru. Je tu krásný klid.
Zvon padlých Maria Dolens (vstupné 2x4 euro), jeden z největších zvonů na světě, zvoní každý den večer nad městečkem Rovereto. Původní zvon byl odlit v roce 1924 na památku padlých v první světové válce z bronzových kanonů různých armád. Mezi fotkami, kdo všechno zvon navštívil najdeme i českého nevyššího sprosťáka. V přidruženém centru nám pustili postraší film o historii zvonu a zrovna se tu koná výstava na téma vzdělávání.
Večer jdeme na večeři, kterou si moc neužijeme, protože Oskar nemá chuť na mořské plody, já ho zatáhla do rybí restaurace a ještě přes telefon řeším, zda moje máma náhodou neleží někde v příkopě. Ale na závěr si tu dáme hrozně dobrou heřmánkovou grappu.
Den 6 - čtvrtek 13.9.2018 (Grotte di Catullo, Piramidi di Zone)
Opouštíme naši základu a vydáváme se směrem do Milana. Tentokrát jedeme po pravé straně jezera a chceme se zastavit na prohlídku rozvalin římské vily Grotte di Catullo (vstupné 2x6 euro). Příprava zde nebyla úplně důkladná, protože podle fotky na oficiálním webu to vypadá jako opuštěné místo uprostřed ničeho, ale ve skutečnosti se to nachází na konci cípu země zařízlého do jezera a před rozvalinami leží město Sirmione, kam se nedá dojet autem, takže se k rozvalinám musíte prodrat uličkami plných lidí.
Na odpoledne jsme si mysleli, že bychom se prošli někde u jezera Iseo, pak usoudíme, že je ale hnusně, tak se jen “zastavíme” u takových skalních útvarů vytvořených erozí “Piramidi di Zone”. Tak trochu se z toho stejně vyklube hodinová procházka. V místním bistru Oskar opět ukáže svou schopnost neomylně si vybrat z lístku největší hnus. Paní za pultíkem však mluví jen italsky a nemá cenu vysvětlovat, že mátovou limonádu si nepředstavujeme jako jedovatě zelenou vodu se sirupem.
Navečer se ubytujeme v Milanu, výběr dnešní restaurace je po mém včerejším fiasku na Oskarovi. Vybere moc dobře. Musíme teda luštit italské menu a nějak si nejsme jistí velikostí porcí jednotlivých položek italského menu, antipasti, primi, secondi...tak si prostě objednáme to, co nás láká, ačkoli nás varují, že to může být málo. Na normální večeři by toho bylo málo, ale my se dorazíme dezertem.
Den 7 - pátek 14.9.2018 (Milano)
Ráno v hotelu na stole objevujeme armádu mravenců, kteří zahájili útok na naše bagetky. Tuhle bitvu jste vyhráli hoši, budeme bez svačiny. Hotelová snídaně má pachuť plastu, neb je zde vše zabaleno do plastu. I housky! Aspoň, že ti mravenci nebyli v plastu.
Do Milana jsme jeli hlavně kvůli technickému muzeu Leonarda Da Vinci (a abych přebila moje traumatické vzpomínky na předchozí návštěvu před lety, kdy ještě nebyly navigace v mobilech, takže z výletu si odnáším především vzpomínku na to, jak bloudíme, snažíme se v mapě najít, kde jsme a atmosféra v autě houstne). Muzeum však otevírá až v deset, takže plán je dojet metrem ke katedrále Duomo a odtamtud k muzeu dojít po svých.
Když pak ale vidíme tu krásu a relativně málo turistů, řekneme si, že bychom se mohli teda podívat i dovnitř (vstupné 2x12 euro). U vchodu nás hodný a zlý polda důkladně prošacují a najdou naše pepřáky. Zlý polda vystartuje, že je to v Itálii nelegální, hodný polda namítá, že není (ale do katedrály si je rozhodně vzít nesmíme). Tak ještěže v tom máte jasno chlapci. Do katedrály si taky nesmíte vzít pití, takže jsme ve frontě vyzunkli zásoby vody a krom toho, že se nám brzy bude chtít čůrat, nám plavou žaludky.
Katedrála je však krásná, stáhli jsme s k ní průvodcovskou aplikaci do mobilu, ať tam jen tak nebloumáme, ale jsme i ochytření. Navštívíme i vykopávky basiliky pod katedrálou, přilehlé muzeum a vyšplháme i na střechu. Turisté se začínají množit.
U katedrály jsme nakonec strávili skoro 4 hodiny, tradičně začínáme mít hlad a žízeň, ale není čas to řešit, muzeum čeká.
Přes galerii Victora Emanuela II, zdvižený prostředníček před budovou milánské burzy a skrz krásné nádvoří katolické univerzity dojdeme k východu muzea. Najít vchod muzea se ukáže být výzvou. To asi z toho hladu a vedra.
V muzeu jsou různé Leonardovy návrhy, a tak nějak vše, co byste čekali v technickém muzeu… Zaujme nás speciální expozice týkající se jídla. Jídlo. Daly bychom si nějaké.
Další čtyři hodiny trávíme v muzeu (vstupné 2x10 euro). Rádi bychom našli nějaké pěkné místo, kde se najíme, ale místo toho najdeme hospodu a dáme si pivo. Tekutý chléb nám dá sílu dojít k hradu Sforzesco. Nakonec se nám podaří doplazit k italské restauraci s jídlem za přijatelné ceny. Už se stmívá, vracíme se k nyní osvětlené katedrále, koupíme si cannoli (ňom ňom) a metrem zase zpátky k hotelu.
Den 8 - sobota 15.9.2018 (Crespi d'Adda, Verona)
Cestou z Milana si vzpomenu, že si Oskar poznačil za návštěvyhodné jakýsi hřbitov s velkou hrobkou připomínající cosi jako ziggurat. Hřbitov se nachází ve městečku Crespi d'Adda a samotné je památkou UNESCO. Bývalo to dělnické městečko vybudované rodinou Crispi pro zaměstnance jejich textilní továrny a celé má takovou tu hezkou anglickou industriální architekturu.
Oskara potrápím ještě jedním výletem do města, jdeme na odpolední výlet Veronou. Povinně se sice zastavíme u Juliina balkónu, ale podle očekávání je to strašné, takže jen rychle nahlédneme do dvorku, kde stojí Juliina socha s prsy vyleštěnými osaháváním každého třetího turisty, srdíčka na zdi... a jdeme se jen tak procházet uličkami. Dnes se tu koná nějaká akce, slavnost, či co, takže sem tam narazíme na nějaké soutěže na ulici, včetně parádní pochodující kapely.
Jedna z věcí, která nám zase trochu hatí plány je, že v Itálii mají ty dobré restaurace, kam bychom se chtěli jít najíst zavřeno zrovna v době, kdy si my vzpomeneme, že máme hlad a je čas na oběd…což je obvykle tak ve tři. Nezbývá než se najíst v „turistické“ restauraci u Areny.
Na dnešek nemáme ubytování, plán je jet tak daleko, jak budeme schopní a sehnat po cestě ubytování. Jenže já jsem nějaká vyšťavená a v obavách, abychom měli kde spát, tak nám zarezervuju hotel v městečku kousek u dálnice, asi padesát kilometrů za Benátkami. To jsem zase měla šťastnou ruku. Ve městečku se koná taky nějaká slavnost (čehož tedy využijeme a zajdeme si na pivo), v okolí hotelu všude auta, návštěvníci, hotelová restaurace plná tak, že nás skoro nemá kdo odbavit na recepci, v pokoji obří ploštice, co nás v noci zabijou, přetopeno, podivné hučící zvuky, které nevycházeli z naší klimatizace, protože ta nešla zapnout… a brzy ráno nás dorazilo hlasité zvonění kostelních zvonů. A za půl hodiny opakování „Tak vám se ještě nechce vstávat? Nemyslím si.“ Cesta domů už pak ubíhá v poklidu a kolem čtvrté jsme v Brně.
Video
Záběry z Gardalandu a Marching Stomp Band ve Veroně.